Již v roce 1963 debutoval jakožto básník sbírkou Ohně, aby k této zapomenuté prvotině postupně přidal několik povídek a románů převážně z žánru science fiction a hororové fantasy. Nakonec se pustil i do pohádky, což zní vzhledem k jeho předchozímu žánrovému rozpětí celkem logicky. Jeho rozsahem nevelké vyprávění O hodináři Filipovi a skřítku Hodináříčkovi vyšlo v roce 1996 v nakladatelství Albatros vybavené melancholickými ilustracemi Zdenky Táborské a nyní se, po více než čtvrtstoletí, objevuje (zřejmě i jako pocta loni zesnulému autorovi) také na audioknižním trhu.
Na začátku zastihujeme hodinářského učně Filipa, kterak na příkaz svého mistra plní úkol, na který, jak se zdá, nestačí. K jeho štěstí a prospěchu se však na scéně objevuje skřítek Hodináříček, který mu poradí a velmi rychle ho naučí, jak hodinovým strojkům doopravdy rozumět. Z Filipa se tedy stane tovaryš a paradoxně týž den i hodinářský mistr, pročež se může vydat do světa. Jeho putování ho zavede do Kraslic, ale i do Ameriky a Afriky a všude tam ho autor vystavuje rozličným situacím a úkolům, takže například zkrotí krokodýla, najde zajímavý způsob přepravy drahých kamenů v žaludku pštrosa, opraví hodiny samotnému Hansi Christianu Andersenovi, a nakonec se i zamiluje, ožení a zplodí syna Filipa.
Nejedná se o bůhvíjak důmyslnou či detailně promyšlenou pohádku, vypravování působí často jako nahodilé střípky nápadů a náhlé výtrysky fantazie, přičemž bohužel nejde o nápady nijak převratné a fantazii přemrštěně bujnou. V gejzírech originality však netkví jednoduché sdělení, které má pohádka dětem přinést. To je ukryto v těch motivech, které se týkají samotného času. Medek se v těch několika příbězích snaží ukázat, jak funguje čas jako součást lidského vnímání a prožívání, popisuje situace, u kterých máme jistou představu o jejich trvání, v nezvyklých časových rámcích, a v posledu zdůrazňuje i prostou, ale často nelibě vnímanou skutečnost, že se časy – a lidé s nimi – mění. Otázka je, zda tento smysl svého psaní neukrývá až příliš pečlivě a zda ho dětský posluchač bude schopen vnímat – a to přestože nám zkušenost radí nikdy dětského čtenáře nepodceňovat.
Každopádně i „jen“ jako zábavná audiokniha funguje Medkova pohádka výborně. Hravé až rozpustilé interpretace se ujal brněnský herec a performer Richard Fiala, který si u audiomolů vydobyl přední místo mezi narátory přesvědčivým, místy naprosto strhujícím výkonem v Kotletově Bratrstvu krve. I tentokrát se drží podobného stylu, tedy zřetelné nadsázky založené na lehkém, avšak nikterak rušivém přehánění dikce, změnách hlasu v přímých řečech a také občasném, dobře načasovaném uzemnění. Od ostříleného osazenstva studia vydavatelství Tympanum dostává více méně volnou ruku a této svobody využívá naplno tak, že se z na první pohled ordinérní pohádky v jeho hlasivkách stává nadmíru zábavný poslech, k čemuž jistě přispívá i veselá a svižná hudba, dávkovaná ovšem s rozmyslem a uměřeně. A jako vždy: čistý robustní zvuk, žádná chyba ve střihu. Tympanum a jeho technický standard patří dlouhodobě k tomu nejlepšímu, co mohou naše uši zažít.
V užších nominacích na žánrovou cenu poslechu pro děti a mládež v rámci každoroční Audioknihy roku se rok co rok scházejí velmi dobré tituly ve velmi kvalitním provedení. Troufám si tvrdit, že i přes spíše průměrnou předlohu by se pohádka Vladimíra Medka ve Fialově podání v této soutěži neztratila. Šoumenství, pokud nesklouzne k pitvoření a pokud je aplikováno na vhodný text, je přijatelný a často nejlepší možný způsob, jak dostat text do éteru. A Richard Fiala je jednoduše mimořádný šoumen.
