David Drábek se nyní obešel bez kontroverzí, a to nejen proto, že Jindřich a Jan Pospíšilovi nejsou celebritami osobnostně srovnatelnými s Helenou Fibingerovou, která posloužila jako zjevná předloha postavě Mileny z Koule. Příběh bratrské dvojice je posluchači totiž servírován jako sice nadsazený, ale celkem dobrodružný životopis zajímavých chlapíků zahrnující čas od dětství až po život po skončení jejich sportovních kariér.
Půdorys hry Ptakopysk je však stejný – opět jde v podstatě o zkarikovaný ženský monolog, který tentokrát obstarává spolužačka Pitoňáková v podání Evy Leinweberové. Ta se stává průvodkyní po osudech lidských i sportovních, komentuje děj, občas exhibuje a herecké pojetí role přímo odkazuje k Mileně Pavly Tomicové. Tuto drobnou neoriginalitu lze přejít s pokrčením ramen, je to sice opakování téhož, ale zároveň je to v rámci hry plně funkční a v neposlední řadě navýsost zábavné.
Zejména je z této hry už poněkolikáté v Drábkově tvorbě patrný jeho obdiv k ženám, jejichž síla se projevuje jako vřídelné výtrysky na pozadí zmaru a pochybností (připomeňme skvělé Jedlíky čokolády, vlajkové představení hradeckého Klicperova divadla z doby zdejšího Drábkova působení jakožto uměleckého šéfa). Pomník zde postavil především mamince Pospíšilové, která na sklonku války dva dny vezla na nákladním vozíku svého střepinou z bomby těžce zraněného muže do nemocnice v Boskovicích. Tuto krátkou etudu na začátku hry lidsky, až dojemně ztvárňují Robert Mikluš a Antonie Talacková.
Její manžel, znamenitý herec Igor Bareš, portrétuje úspornými hlasovými prostředky trenéra Rudolfa Hartha, bratry si zahráli Ondřej Vetchý a David Novotný. Za víc než pouhou zmínku by stály výkony představitelů dětských verzí hlavních hrdinů Radima Tvarůžka, Mikeše Brátky a Antonie Barešové. Režisér Aleš Vrzák všem postavám mimo dospělé Pitoňákové ordinoval jistou výrazovou střídmost, která pak s hlavním monologem sympaticky kontrastuje, a podařilo se mu sladit výkony v dobře fungující celek, který výtečně doplňují vynalézaví rozhlasoví ruchaři i hudba slovenského skladatele Miroslava Tótha, jehož jméno je nejen rozhlasovým posluchačům už dávno dobře známo.
Je zcela v intencích Drábkovy poetiky, jak ji známe z jeho divadelních kusů, že si především všímá nestandardních událostí a zvláštních aspektů toho, co popisuje. Soustřeďuje se tedy na bizarnost kolové, kterou dává do souvislosti se surrealismem. Ten do příběhu vnáší postava Jana Švankmajera v hlasově neuvěřitelně přesném podání Jakuba Žáčka. Švankmajer na začátku hry potká oba školou povinné bratry v muzeu a společně meditují nad ptakopyskem, zvířetem, které je „napůl kachna a napůl bobr“. A napůl kachnou a napůl bobrem bude i sport, který spolu budou bratři provozovat na mimořádné mezinárodní úrovni.
Bratry samotné Drábek představuje jako plastické lidské typy na jednu stranu s mimořádným talentem, na druhou s obyčejnými slabostmi, kteří to od kluků právem si prozpěvujících „my jsme kluci odkojení satanem“ dotáhli na samotný vrchol, byť ve sportu tzv. malém, ba dokonce možná ještě menším než malém.
Pokud byste od Drábka zabývajícího se sportovní tématikou čekali kontroverzi a porci někdy až fraškovitého či blasfemického humoru, který předvedl v Kouli, budete patrně zklamáni. S Ptakopyskem se totiž vydáváme na místo, v němž se na pozadí sportovního příběhu vyjevují archetypy, které jako by se snažily popřít samy sebe – z tohoto napětí Drábek čerpá, v něm ukazuje svou sílu originálního dramatika a v něm hledá to, co dělá člověka člověkem.
Hra, kterou Drábek napsal k 80. narozeninám mladšího z bratří Jana, ale která má rozhodně mnohem obecnější platnost, měla premiéru na stanici Vltava 22. dubna v rámci cyklu Večerní drama a na webu či v aplikaci ČRo je zdarma ke slyšení až do neděle 18. května včetně.
