Van Goghova popularita až nábožné uctívání se stalo mimořádným několik desetiletí po jeho smrti a sám Irving Stone, pro nějž byla Žízeň po životě jeho prvním z řady životopisných děl, na tom měl silný podíl. Reprodukce van Goghových obrazů provázejí na nejrůznějších místech celý náš život a expresionismus, jemuž klestil po deset let své neuvěřitelně plodné objevitelské činnosti cestu, se stal hojně kopírovaným stylem, stejně jako v případě jeho soudobých kolegů, impresionistů. Van Goghovi následovníci však na rozdíl od něj nemuseli a nemusejí čelit étosu doby, nic neobjevují a čistě vykrádají styl, který je těžké napodobit tak, aby zůstal tak barevně hlasitý a současně prostorově hloubkový.
Zájem o van Goghův příběh a dílo po jeho smrti se postupně vyvinul v romantizující ideu umělce, který právě díky utrpení včetně fyzického strádání dokáže posunout svou tvorbu na stupeň geniality. Irving Stone tuto patetickou verzi van Goghova příběhu silně podpořil, a to jistě v upřímné snaze vzdát hold jak jeho dílu, tak osobní tragédii. Široké vrstvě umělců však mýtus umělce – mučedníka prokázal spíše medvědí službu, v čemž je však sám van Gogh nevinně a tuto roli by společnost vtiskla velmi pravděpodobně někomu jinému.
Z celého díla prýští právě patos a excitace. V Žízni po životě spatřujeme van Gogha jako mladého muže, který se nedokáže najít, umístit ve společnosti, realizovat se ve vztazích, snaží se prosadit v několika profesích, v nichž selhává, a nakonec se stává malířem, malířem samoukem, který se po celý život obává, že diletantem stále zůstane. Právě pochybnosti snad jako by byly klíčem, který si našel Aleš Procházka k uchopení van Goghovy osobnosti. Velmi často nechává linii věty na konci pozdvihnutou otazníkem, nejistotou se občas až zadrhává a zvláště v první části rozsáhlé četby užívá klukovský podtón, hravost a až dětskou zvědavost. Právě ona dětská rozjásanost, s níž Vincent hovoří s bratrem Theem, jemně sráží hrany patetických vět.
Už v první třetině románu však sledujeme van Gogha mnohokrát uštvaného, zklamaného a roztrpčeného. V milostných vztazích se utkává nejčastěji s odmítnutím nebo s krutou deziluzí či zlou neshodou okolností. Je v nich poznat vzorec osobnosti, která nedospěle není schopna akceptovat odmítnutí a nešťastnou lásku vnímá jako drogu, kterou se nechává omamovat.
Pozoruhodná práce Aleši Procházkovi jako herci nastala od bodu zlatého řezu příběhu, kdy umělec přijíždí z Paříže do Arles. Zde se postava van Gogha vyjadřuje naléhavě, s rozčilením a ztajeným dechem, zrychleně. Román zachycuje i dialog van Gogha a Gauguina jako v metafoře v hromobití větrného mistrálu, pořvávají na sebe, ale nikdy si neporozumí, a tomu zase rozumí posluchač díky Procházkově umu. Počátky umělcova psychického onemocnění znázornil spisovatel opět pateticky – nechal k malíři hovořit halucinaci v podobě překrásné ženy – průvodkyně. Zde si režie pomohla zvukovým efektem ozvěny. – Celkově jde o silný umělecký zážitek, kterým se přiblížíme sklonku 19. století a celé éry.
