Zatímco literární látku nazvanou Roky interpretací obdařila Eliška Balzerová (a stala se díky svému citlivému pojetí interpretkou roku 2023 při udílení cen Audiokniha roku), dvojdílo Mladík / Událost svěřilo vydavatelství OneHotBook tentokrát do rukou Taťjaně Medvecké. Její hlasové schopnosti lze označit bez přehánění jako dar. Literární autorka i herečka umělkyně jako by splynuly v souzvuku skvostného, i když náročného poslechového zážitku.
Novely Mladík i Událost jsou spolu provázány jak osobou vypravěčky, tak se jedna druhé dotýkají textově. Obě hovoří o tématech, která jsou vnímána jako tabu. Zralé ženy nemívají o třicet let mladší milence a slušné mladé dívky neusilují o ukončení těhotenství. Taťjana Medvecká místy volí až ospalý tón, jímž jako by šátrala prsty po klaviatuře vlastní paměti, namáhavě hledala slova a bojovala s návaly smutku. Jindy spěchá, aby náročná místa odvyprávěla a prošla jimi znovu zrychleným krokem, jako přebíháme ztmavlými místy po cestě domů tam, kde nás přepadá strach. Stejně jako autorka vyjadřuje i herečka naléhavost dramatu, které chce být vytaženo na světlo takřka proti její vůli.
V první části Mladík není tím hlavním prvek šoku či boření mýtu, že věkový rozdíl sexuálních partnerů je obyčejně přijatelný jen v případě starší muž, mladší žena. Motivem i jemností ornamentů obklopujících milostný příběh až připomíná snivost Ďábla v těle Raymonda Radigueta. Taťjana Medvecká pouhými hlasovými prostředky staví monument hrdé ženy, která si je vědoma své hodnoty, prchavosti veškerého štěstí, které kdy zažíváme, ale i chyb a marnivosti. Annie Ernaux zdůrazňuje v textu, že hlavní hrdinka jako by prožívala milostnou aféru dvojitě, protože se dívá na celou avantýru, milence i sebe sama z pozice současné i toho mladšího já, které v ní ožívá. To je velkou výzvou pro interpretku, která tento dvojí tón ovládá s noblesou.
Tak jako vyjadřuje Medvecká v Mladíkovi až živelnou chuť žít a vzdorovat mimo jiné překážky pro lásku s nadšením pohoršeným pohledům kolemjdoucích, tak výrazově těžkne v následující Události. Pokud by její projev v tomto případě měl mít nějakou barvu, snad by to byla hutně umbrově hnědá s příměsí krve. Hovoří o bolesti, strachu a ponížení, kterým ani desítky let neubírají na hrůze. Ocitáme se spolu s mladou ženou v týdnech krutého bezčasí, které zapustí v duši kořeny a zní samotou po celý život. Prostřednictvím interpretčina projevu cítíme, jak se nežádoucím těhotenstvím ochromená hrdinka pokouší vytěsnit jej ze svého těla i mysli, pokouší se zapomenout, závidí ostatním jejich obyčejné problémy a trpí způsobem, který nikoho nezajímá. Medvecká vypráví natolik sugestivně, že dává pochopit i takovou absurditu, kdy myšlenky na holokaust působí na mladou ženu útěšně. Její vlastní tragédie jí totiž nepřipadá k nezvládnutí strašná. Umění šetrně se dotýkat citlivých míst v historii tolika žen, které si těhotenství nepřály, lze v tomto pojetí interpretace pojmenovat jako mistrovství.
Příběh, který se měl odehrát v roce 1964 a napsán byl retrospektivně o mnoho desítek let později, je funkční takřka jako zvukové sesterské objetí. Děkujeme Taťjaně Medvecké i režiséru Michalu Burešovi.
