Nebudu zastírat, že téma knihy se mne velmi dotýká. Nejenže jsem něco málo přes rok otcem, ale ve školství řadu let pracuji (a to i na vedoucí pozici). Přístup, s jakým se na vzdělávání Mühlfeit dívá, mi imponuje, tedy přesněji řečeno – souzním s ním a vidím právě v něm jednu z mála možností, jak náš systém uzdravit a tedy posílit i kondici společnosti jako takové.
Oceňuji, že tato kniha nesměřuje ke kritice systému, naopak je velmi konstruktivní a navíc, jde na to strategicky rozumně, tedy od výchovy malých dětí jejich rodiči. Kniha nemusí nutně mít ambici měnit něco obecného, může ale oslovit jeden, dva, tři páry rodičů a už se začne společnost měnit. Výdyť růst začíná od semínka a od každého z nás, a s takovým postojem Mühlfeit s Novotnou svůj text koncipují. Předkládají velmi konkrétní potíže, jež se s dětmi v rámci jejich růstu a také vzdělávání pojí, a s nimi nabízejí i konkrétní řešení. Nejde o to slepě něco kopírovat, rady nemohou být univerzálně funkční, cíl spočívá spíše ve schopnosti podívat se na problém alespoň trochu jinak. Přičemž v centru stojí dítě a naše touha mít z něj osobnost – zdravou, svobodnou a odpovědnou.
A jestliže jsem psal v recenzi audioknihy Dítě na vlastní pohon, že se nejedná o nějakou obyčejnou trendy příručku, o Odemykání dětského potenciálu toto mohu (s radostí) zopakovat. Kniha není o předkládání „babských rad“, ale fundovaně sepsaný text, který má velmi promyšlenou strukturu a každou z kapitol opírá o vědecké poznatky. Současně ji lze brát jako jakýsi manifest moderního vzdělávání – něčeho, čemu se tady teprve učíme a k čemu si teprve snažíme najít klíč. Kdyby se nad tématy a postupy obsaženými v této knize (stejně jako v Dítěti na vlastní pohon) opravdu systematicky a seriózně debatovalo nejen mezi nadšenci, ale i tam, kde se vzdělávací systém formuje shora, měli bychom před sebou mnohem optimističtější výhled do budoucna.
Audioknihu načetla dvojice Filip Švarc a Apolena Veldová. Veldová mnoho prostoru nedostává a posluchač je vlastně spíše jejím občasným zapojením se zaskočen. Švarc se ovšem jeví jako dobrá volba: svou pozitivní barvou hlasu posluchače nejen udržuje dobře naladěného, ale dost možná ho podvědomě vede k otevřenějšímu přijímání postojů a faktů v knize obsažených. Zatímco Dítě na vlastní pohon byla literatura přeci jen o řád odbornější, Odemykání dětského potenciálu působí – a to právě i díky Švarcovi – spíše jako vyprávění, jako konzultace s nějakým příjemným učitelem, mentorem či koučem, který to s naším dítětem myslí dobře.
Jediné, zač nakladatelství strhávám plusové body, je hudba, tedy spíše takové jakési tóny, jingly, které vstupují mezi kapitoly nebo v rámci nich předělují klíčové body. Vysoký tón, který zazní v průběhu ani ne osmi hodinového poslechu snad stokrát, bych raději oželel.
