Obětí má být mladá autorka podcastů o skutečných zločinech Vicky Clarkeová. Z jejího pokoje navíc zmizely všechny záznamy a poznámky o případu, na kterém právě pracovala. Vrahem tedy mohl být někdo, kdo nechtěl, aby jej Vicky odhalila jako možného pachatele některého staršího zločinu. Jak ale pátrat po někom, kdo po sobě nejspíše nikoliv poprvé důkladně zametl stopy?
Jsou to již tři roky, co britský spisovatel Robert Bryndza vydal šestý detektivní thriller s Erikou Fosterovou. Oblíbená inspektorka se slovenskými kořeny (k této zemi má skrze svého partnera autor silnou vazbu) ale naštěstí nezmizela z literárního světa nadobro. Fanoušci by to Bryndzovi jistě jen tak neodpustili, protože v minulosti hrdinky jsou místa, která autor ještě dluží osvětlit. V plánu má třeba podívat se blíže na minulost jejího zemřelého manžela. Než se tak ale stane, rozhodl se přijít se sedmým příběhem Osudné svědectví, v němž i pro případné nové čtenáře jistým způsobem rekapituluje dosavadní vývoj série.
Osobní život inspektorky v něm, stejně jako v celé sérii, hraje významnou roli, naštěstí se ale s detektivní linkou neprolíná. V současných detektivkách je jen málo otravnějších věcí, než pachatel, který zná detektiva a ideálně do zločinu zapojí i některého z jeho rodinných příslušníků. Bryndza rozumně drží obě linie Eričina života oddělené a díky tomu působí zločin uvěřitelněji a reálněji. Tomu ostatně napomáhá i autorova znalost míst, kam pátrání zasazuje. Sám v oblastech Londýna, o kterých píše, většinou nějaký čas bydlel. Úsměv na tváři vyvolá drobné Bryndzovo pomrkávání na čtenáře, když například zmíní, že se v ulici nedaleko od současného místa činu odehrál i některý ze zločinů z jeho další série s vyšetřovatelkou Kate Marshallovou.
V Osudném svědectví se Erika navzdory několikaleté odmlce vrací v plné síle. Detektivní linka, inspirovaná autorovou zálibou v podcastech, neztratila oproti starším dílům série nic z napětí, čtivosti nebo spádu. Příběh se odvíjí vyrovnaným tempem, bez hluchých míst a zbytečného natahování. Svůj podíl na tom má i audioknižní podoba, kterou má na svědomí už tradičně Cosmopolis. Přesto, že ústřední figurou série je žena, hlasem nahrávky je trochu netypicky mužský interpret. Vzhledem k tomu, že jde o Martina Stránského, si ale na tuto anomálii většina posluchačů rychle zvykne. Jeho vypravěčský um, dobře známý snad každému, kdo už některou z jím načtených knih slyšel, totiž dokáže vtáhnout do děje i ty, kteří jinak mluvenému slovu příliš neholdují.
Také tentokrát se tak můžeme spolu s ním vydat do spleti londýnských uliček, kterými nás po stopách zločince provede s klidnou nonšalancí, ale zároveň svižným tempem, které nenudí a neuspává. Humorné vsuvky, narážky či odlehčenější situace podává vhodně uvolněným tónem, který ale nepřekračuje hranice, kdy by se z detektivky stávala komedie. Množství ženských postav vykresluje rozličnými polohami, ale opět se snaží držet se v mantinelech přirozenosti a nesklouznout k přílišné stylizaci.
Martin Stránský si je po letech za mikrofonem dobře vědom toho, co si může dovolit v rámci žánru, takže ví, že to, co mu projde v humoristických příbězích takového Jonase Jonassona, by vzbudilo přinejmenším údiv u posluchačů thrillerového románu. Dobře zvolený je i hudební doprovod, který působí úsporně, ale jeho přítomnost tok vyprávění vhodně usměrňuje. Zvolený styl melodií a předělů zároveň dotváří atmosféru krimi příběhu ze současného velkoměsta.
