Aby to ovšem nebylo tak jednoduché, v češtině existují dvě odlišné verze knihy. Starší pod názvem Pan Kaplan má třídu rád je překladem prvního dílu povídek o panu Kaplanovi, který Leo Rosten vydal již roku 1937. Do večerní školy se vrátil ještě v padesátých letech, kdy napsal pokračování, a znovu pak v letech sedmdesátých, kdy obě knihy významně přepracoval a propojil do jedné, která je u nás známá jako Pan Kaplan má stále třídu rád a v překladu Antonína Přidala vyšla již čtyřikrát: dvakrát v osmdesátých, jednou v devadesátých letech, zatím naposled pak letos.
V audiu se Pan Kaplan má stále třídu rád objevila jako čtyřhodinová rozhlasová dramatizace v roce 1996, následně vyšla i na kompaktním disku a později i digitálně, avšak značně prokrácena, na dvou a půl hodinovou stopáž. Stejná nahrávka, avšak v původním rozsahu, se tak k posluchačům po bezmála třech dekádách znovu dostává až letos. Nahrávku vydal Radioservis.
Režie se ujal sám překladatel Antonín Přidal, který také text pro dramatizaci upravil. U díla, v němž je překlad tak komplikovanou záležitostí, bychom jen těžko hledali vhodnější osobu. A proč že je překlad takový oříšek? Pokud snad ikonickou knihu Lea Rostena (Američana polského původu, který vyrůstal v duálním jazykovém prostředí) neznáte, důvod tkví v tom, že jazyková stránka knihy je samotným jádrem díla. Prostředí jazykové školy je zalidněno studenty a studentkami z různých – především evropských – zemí, kteří se zde učí anglicky. A právě jejich jazyková bariéra, komolení slov, nepochopení lexika a kontextu, zaměňování výrazů za podobné, leč úplně jiného významu, jsou zde hlavním zdrojem (nejen) komiky. Převod díla, takto bytostně spojeného s řečí, významy a zvukem jednotlivých slov je tedy mistrovskou disciplínou a vyžaduje opravdu důkladnou znalost nejen obou jazyků a obrovskou dávku citu pro slovo a řeč, ale také velice hlubokou znalost díla. Dramatizace funguje výborně a – již několik let zesnulý – režisér odvedl kvalitní práci ve všech svých rolích.
Je-li řeč o rolích, tím hlavním jsou v audioknize pochopitelně hlasové party. Těch se ujaly skutečné kapacity ve svém oboru: Miroslav Donutil, Jaroslav Dufek, Jiří Dušek, Arnošt Goldflam, Jana Hlaváčková, Drahomíra Hofmanová, Jana Janěková, Jaroslav Kuneš, Ladislav Lakomý, Jiří Tomek, Ivana Valešová a Jitka Škápíková. Všichni zúčastnění odvedli nadstandardní výkony, ať už šlo o role menší nebo o ty velké. V titulní se představil Miroslav Donutil, avšak pokud jde o roli hlavní – v tomto případě nejvíce slyšené – pak by byla nejspíš řeč především o postavě poněkud bezradného učitele Parkhilla, který se pokouší předat jazykové dovednosti svým halasícím, hádajícím se, překřikujícím se a vůbec zmateně mluvícím studentům a studentkám. Nehledě na další příběhovou linii, která se odehrává mezi učitelským sborem. Postavu Parkhilla ztvárnil Ladislav Lakomý, přičemž šlo o roli poměrně nevděčnou. Ze své podstaty rezervovanější a umírněnější učitel by v podání jiného herce mohl mezi ostatními živelnými postavami snadno zaniknout, Lakomý ovšem ve svém partu exceluje a s Donutilem (ale i se všemi ostatními) se výborně doplňuje. Naopak dokonce představuje jakýsi klidnější protipól k ostatním přeexponovaným postavám, které snad ani nešlo kvalitně hrát jinak než tak, jak se jich herci a herečky v této dramatizaci ujali. Tedy na hranici parodie a přehrávání, avšak aniž by tuto hranici překročili. A to se podařilo.
Výsledná nahrávka je tedy po všech stránkách takřka bezchybná a ocení ji snad každý milovník kvalitně a inteligentně napsaného humoru.
