Tvůrce inscenace Dimitrij Dudík využil skutečnosti, že v rozhlasovém archivu není podle všeho dochováno žádné dřívější nastudování Patnáctiletého kapitána. Jistě, jsou dostupné dvě verze, které vyšly na LP deskách a později na magnetofonových kazetách a CD – Horčičkovo spíše rozvleklé zpracování z let sedmdesátých a poněkud překotné nastudování Ladislava Rybišara z počátku let devadesátých. Každý k látce přistupoval jinak – Horčička pracoval se dvěma vypravěči, takzvanými průvodci dějem, Rybišar postupoval čistě dramaticky.
Režisér Dudík si vypomohl deníkovými zápisky, které tu dobře fungují jako spojnice děje. Byť zredukoval počet ohrožených ze tří na dva, nijak tím látce neuškodil. Naopak, příběh se stal srozumitelnějším, přitom nic podstatného nechybí. Poznáme všechny důležité pasažéry lodi Poutník, jsme svědky dramatické záchrany dvou černochů a psa dinga, tragického utonutí posádky, převzetí velení lodi patnáctiletým Dickem Sandem, vzpoury kuchaře Negora, zajetí v Africe.
Dimitrij Dudík obsadil herce zvučných jmen a hlasů: uslyšíme Miroslava Táborského, Ilju Racka, Ljubu Krbovou, Václava Vydru, Michala Pavlatu a další. Jedinými slabšími články jsou Kryštof Hádek, jehož kapitán Sand nepůsobí zcela přesvědčivě (byť mohl být jeho neautoritativní projev režisérským záměrem) a Hana Seidlová, která v menší roli královny předvedla přeexponovaný, křečovitý projev. Není bez zajímavosti obsazení Jaroslava Kepky – v Horčičkově verzi si zahrál patnáctiletého kapitána, v Rybišarově nastudování strýčka Benedikta a v tom nejnovějším zpracování to dotáhl až na afrického krále.
Kromě zmíněných sporných hereckých výkonů nelze inscenaci nic vytknout. Posluchač má pocit, že je součástí příběhu, součástí scenerie, že společně pluje s hrdiny na širém moři, dlí v zajetí otrokářů či ztrácí sílu v nekonečné vyprahlé poušti. Je zřejmé, že režisér Dudík je velmi schopným vypravěčem, a má-li k dispozici látku, která si žádá více prostoru a fantazijního rozpětí, je pak jeho vyprávění nadmíru působivé. Toto jeho nastudování je dokladem významu dobrodružné hry pro mládež i v dnešních dnech, kdy funguje rozhodně lépe než pokusy o rodinné hry, mnohdy bezzubé, popř. nedotažená dramata, která pouze hladí po srsti. Co se rozhlasového prostředí týče, jistě by neškodila určitá revitalizace hry pro mládež. Potom připadá v úvahu natáčet a čas do času zařazovat nová nastudování dobrodružných her, či je vydávat na CD či ve formátu mp3. Byla by určitě škoda, kdyby tato nahrávka zapadla v propadlišti dějin, platí to ale i o archivních verneovkách, které ještě čekají na své vydání.
