A protože byla detektivka od začátku založena na fascinaci záhadou a koncipována jako oslava logiky a intelektu, přišel časem předpokládatelný krok, totiž vznik detektivky s otevřeným koncem. Její princip spočívá v tom, že se v určitém okamžiku vyprávění zastaví a autor čtenáři přímo položí otázku nebo otázky – kdo je pachatel, jak zločin provedl nebo proč k němu došlo.
V českém prostředí zůstává ještě v kolektivní paměti věta začínající slovy „Stop! Nyní už máte dostatek indicií k tomu…“ filmového režiséra Dušana Kleina, kterou v roce 1992 vyzýval diváky k odhalení pachatele v desetidílném televizním přepisu povídkové knížky Josefa Škvoreckého Hříchy pro pátera Knoxe. Rozhlasová parafráze seriálu podle režisérových námětů vznikla pod názvem Hříchy pro posluchače rozhlasu v roce 2010, ale už v roce 2002 v Rozhlase na podobném interaktivním principu vznikl čtyři roky přiživovaný seriál Je to prosté, paní Watsonová především podle námětů a scénářů Pavla Káchy a Taťany Březinové. Tento seriál byl pro jednoduchost zápletek i absenci explicitnosti vhodný i pro starší děti a mládež, čímž se dostáváme k současné audioknižní novince, druhé povídkové knížce krátkých detektivních povídek Pátrači na stopě, kterou napsali Alan Piskač a Jaroslav Major a knižně vydali v malém nakladatelství Ella & Max, které je potěšitelnou součástí Presco Group, jež je současně reklamní agenturou a vydavatelem kalendářů.
Zvukové zpracování první ze dvojice povídkových kompletů vyšlo pod názvem Dětské detektivky s hádankou už v roce 2021 a obě knížky mají podobnou úroveň a stojí za nimi i stejný tým, který pracoval pod hlavičkou Supraphonu. Nahrávka v obou případech vznikla ve studiu DAMU za dohledu zvukového mistra Radka Veselého, režisérem byl spoluautor knižní předlohy Alan Piskač a výbornou původní hudbu odkazující ke znělkám televizních krimiseriálů složil hudebník Jakub Přibyl, kterého mohou znát diváci jako jednoho z kmenových protagonistů divadla Semafor.
A v obou případech se před mikrofon posadil Matouš Ruml, bez nadsázky interpretační hvězda první kategorie, který i tyto svižné, zábavné, ale literárně nikterak hodnotné povídky pozvedá na skvělou úroveň. Je vlastně velká škoda, že se autoři v drtivé většině vydávají cestou zápletky, k jejímuž rozlousknutí potřebuje čtenář/posluchač specifickou znalost a nevystačí si jen s prostou logikou. Jistě se nejedná o nikterak hluboké nebo nevšední vědomosti, které jsou zde zapotřebí: stačí vědět, že neexistuje afričtina, že reinfekce planými neštovicemi je vzácná nebo se trochu vyznat v základních genealogických pojmenováních do úrovně tet a sestřenic, případně v domáckých podobách mužských jmen. Přesto z celého kompletu výrazně vyniká druhá povídka Loupež v galerii. K vyřešení její zápletky bude totiž posluchač potřebovat jen kombinaci všímavosti a logiky, přičemž rozhodně nebude mít pocit ztraceného času: to totiž dobře vymyšlené hádanky, šarády a hlavolamy z principu nejsou.
Vlastně je zmíněná povídka skvělý příslib pro případ, že by se autoři rozhodli svůj počin zopakovat i do třetice. Momentálně předkládají čtenáři/posluchači ve velké většině jen banální příběhy, u kterých se ani dětský mozek příliš neopotí. Ale když na to přijde, dokážou i velké věci.
