Román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých polské autorky Olgy Tokarczuk, třiašedesátileté nositelky Nobelovy ceny za literaturu z roku 2018, spojuje detektivní zápletku s ekologickým a filozofickým podtextem, lyrickými pasážemi i magickými prvky – je meditací o vině, empatii i hranicích lidského soucitu se světem zvířat, a jakkoli umělecky vychází z postmoderní situace, ukazuje její odvrácenou tvář.
Text je veden excentrickým ich-formovým vyprávěním hlavní hrdinky, díky čemuž nejen drží pohromadě, ale také dokáže sám sebe zpochybnit, aniž by však významně problematizoval svá morální východiska. Ta jsou totiž tak pevnou součástí uvažování i jednání protagonistky, že je čtenář dřív nebo později začne prozkoumávat prizmatem své vlastní zkušenosti, jelikož životní zkušenost hrdinky je přiznaně pesimistická: „Pozoruji svět stejně, jako se jiní dívají na zatmění slunce … všechno je pro mě nenormální, strašné a nebezpečné. Vidím jen katastrofy.“
Aby však bylo jasno – Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých není žádná suchopárná intelektuálština. Lze ji bez problémů číst jako detektivní šarádu (tato část zápletky má zcela logické řešení) a s drobně rozšířeným záběrem jako stylistickou lahůdku (podpořenou skvělým překladem Petra Vidláka), v níž vynikají nenápadný, ale o to černější a sarkastičtější humor, dokonalá stavba věty či takový způsob vrstvení obrazů, aby vynikala bizarnost jednotlivých situací, dějů či popisovaných míst.
Pokud se někdo pokoušel vstoupit do literárního světa Olgy Tokarczuk jinými dveřmi (zejména romány Anna In v hrobech světa nebo Běguni) a odrazovala ho jistá fragmentárnost a nepokojný styl, představuje tato kniha mnohem přístupnější, ba dokonce nesmírně čtivou cestu.
Audiokniha, kterou o prázdninách vydal label OneHotBook, není první zvukovou podobou této výtečné prózy. V roce 2021 natočila ve studiích Českého rozhlasu režisérka Izabela Schenková podle scénáře Renaty Venclové třídílnou dramatizaci s Jitkou Smutnou v hlavní roli. Ta nebyla vůbec špatná, ale i přes slyšitelnou snahu o opak sklouzla téměř výhradně k dějové lince, která je ovšem jen jednou z mnoha složek románu. Text se totiž vzpírá jednoznačnému či uzavřenému výkladu, což dramatizace z principu nedokáže obsáhnout. Zkrátka to, co Tokarczuk předestírá čtenáři jako svého druhu intelektuální výzvu, se náhle stává prvoplánovou moralitou, ekologickým manifestem. To samozřejmě tváří v tvář bouřící se přírodě kvitujeme s povděkem, ale kvůli tomu by jistě nebylo zapotřebí psát román.
Zcela bez problémů je (nejen) z tohoto hlediska společné dílo režiséra Víta Maloty a interpretky, kterou se stal dlouho utajovaný poklad zlínské divadelní scény, herečka a šansoniérka Helena Čermáková (loni jsme v její famózní spoluinterpretaci slyšeli výtečný horor Laily Martínez Červotoč). Román je svou stavbou jako stvořený pro jednohlasou interpretaci a způsob, jakým autorka nechává k čtenáři promlouvat svou protagonistku, tvoří pro Čermákovou požehnaný materiál k dalšímu vynikajícímu výkonu. Interpretka promlouvá klidným, vyrovnaným, lehce zastřeným a také – zcela příhodně – mírně unaveným hlasem: hlavní emocí Janiny Duszejko je totiž smutek. Nezměrný, tíživý a natolik silný, že ho ona sama pojmenovává jako pátý živel.
Ze soudržného proudu řeči dobře, ale přirozeně vystupují jednotlivosti, slovní hříčky i nosné myšlenky. Malota nahrávku doplnil o ambientní, zneklidňující hudbu skladatele Martina Jelínka, která dobře dotváří atmosféru, třebaže by se mohla leckomu zdát návodná – to už je ale jen otázka osobního vkusu každého jednoho posluchače.
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je další z řady nahrávek, které jen neposkytují předloze adekvátní zvukovou podobu, ale tvoří svébytné umělecké dílo. Takových titulů naštěstí přibývá, přesto dnes ještě představují v podstatě vzácnost.
