Jednoho z dávných předků měl podle staré pověsti jako trest za jeho prostopášný život rozsápat přízračný pes. Jisté okolnosti naznačují, že by jeho obětí mohl být i Sir Charles. Odhalit, zda na devonských blatech řádí nadpřirozené zvíře či ďábel v lidské podobě, je úkol jako stvořený pro Sherlocka Holmese.
V celkem šestapadesáti povídkách a čtyřech románech potěšil Sir Arthur Conan Doyle své fanoušky tím, že jejich ústřední postavou učinil nejslavnějšího literárního detektiva všech dob. Jen jediný příběh ze všech se ale stal opravdu kultovním dílem, o němž mají povědomí i ti, kteří detektivkám zrovna neholdují. Je jím právě Pes baskervillský, v němž se autorovi podařilo smíchat ty nejlepší ingredience z detektivního žánru a gotického románu. Tajemná atmosféra devonských vřesovišť a nebezpečných rašelinišť, ponurý venkovský zámek, rodová kletba o obrovském krvelačném psovi, to vše přitahuje čtenáře už více než století od prvního vydání.
Pronásledování zločince uprostřed temné noci, při němž se ozývá nervy drásající vytí psa – už jen pro tuto scénu se zdá být Pes baskervillský ideálním materiálem pro zvukové zpracování. Všechna jsme je probrali v souhrnném článku zde, proto se k nim už vrátíme pouze ve zkratce. Příležitost natočit tuto klasiku poprvé využili v rozhlase, kde počátkem 60. let vznikla čtyřhodinová výpravná dramatizace, která se zapsala do srdcí mnoha detektivek chtivých posluchačů. Jako Holmes se zde představil Otakar Brousek st., v roli Watsona mu sekundoval Josef Červinka. Ve své době jistě působivá zvuková koláž už ale po půl století může působit archaicky a to jak po stránce ruchů, tak použitého jazyka. Zkrácená Supraphonská verze sice díky remasteru nabídla nahrávku v o něco čistší podobě, se zastaralým slovníkem ale nic nadělat nemohla. Novější zpracování Popronu si navzdory snaze tvůrců zaslouží být z mnoha důvodů zapomenuto, není se tedy co divit, že prostor pro nové nastudování tu byl opravdu velký. V roce 2021 a 2022 proto vznikly hned dvě četby. Ta první, nazvaná Baskervillský pes, vyšla u Témbru v novém překladu Richarda Podaného v podání Vasila Fridricha, přičemž byla brzy následována počinem vydavatelství Kanopa s hlasem Václava Knopa, držícím se klasického překladu Františka Gela. Na rozdíl od výše uvedeného rozhlasového seriálu však jde o mladší ze dvou Gelových translací, kdy se například místo dnes již zapomenutého slova „bařiny“ používá současného výrazu „bažiny“. A právě z této textové úpravy vychází i aktuální rozhlasová nahrávka, která si klade za cíl přiblížit dílo Arthura Conana Doyla současné posluchačské generaci.
V rozhlasovém vysílání byla uvedena jako dvoudílná hra v rámci Strašidelného léta 2021, do digitální distribuce se prostřednictvím Radioservisu ale dostává až teď. Autorem adaptace i režisérem byl Petr Vodička, který pro novou, dynamickou nahrávku zvolil i některé dnes v rozhlase využívané trendy. Kromě natáčení v plenéru (scény z blat vznikaly v Prokopském údolí) jde například o využití binaurálních prvků. Díky nim při poslechu ve sluchátkách oceníte, jak se postavy pohybují v prostoru kolem vaší hlavy a při zaklepání na dveře se možná i podvědomě otočíte přes rameno ke vstupu do vašeho pokoje. Z běžných reproduktorů ale působí v těchto scénách zvuk trochu dutým, lehce zkresleným dojmem, a například ženský pláč, ozývající se ztemnělými prostorami baskervillského zámku, při poslechu jinak než do sluchátek prakticky zaniká ve směsi ostatních zvuků a ruchů včetně pomalu nastupující podkresové hudby.
Hudba je ostatně jedním z výrazných prvků této dramatizace, spolu s až hororovými ruchy, navozujícími atmosféru nehostinných míst často za nevlídného počasí. Jejím autorem, stejně jako tvůrcem zvukového designu, byl Ondřej Gášek. Potěšující ale je, že až na mírně romanticky přibarvený závěr, z nějž je patrné, že se Vodička nebere příliš vážně, se text do maximální možné míry drží původního díla a nesnaží se o aktualizace, které by působily nepatřičně.
Jednoznačným plusem je také fakt, že navzdory propracovanému zvukovému plánu se nezapomnělo na herecké výkony, jak se z některých jiných dramatizací může někdy poslední dobou zdát. Odměřený Martin Finger je možná nezvykle přísný a strohý Holmes, má však v této poloze ke knižnímu originálu mnohem blíže, než jeho někteří bodře znějící předchůdci, známí z jinak velmi zdařilých dřívějších rozhlasových her. Holmes byl ale během pátrání mladší, často náladový asketa, ne blahosklonný postarší gentleman, jak bývá občas adaptován. Doktor Watson Petra Lněničky je sice trochu naivnější, než Červinkův, stále však v mezích předlohy. Pro roli vypravěče se jeho melodický, vstřícný hlas hodí, zároveň ale také vytváří příjemnou protiváhu strohému Fingerovi. Pochvalu si zaslouží i Jan Meduna jako mladý a kurážný Henry Baskerville. Za zmínku ještě stojí například poněkud neviktoriánsky sebevědomá Beryl Stapletonová v podání Terezy Dočkalové, z níž je znát jihoamerický temperament této postavy, který byl ve starší verzi Violou Zinkovou notně potlačen.
