Občas se to přihodí i policistům, detektivy z oddělení vražd nevyjímaje. Podají prst – a hned je z toho žádost o ruku! Oto Hanzel tak ve věku blížícímu se spíše šedesátce, než padesátce, propadl kouzlu lásky a během vyšetřování se zamiloval. Veselka následovala nedlouho poté a kolegové z práce nemohli mezi pozvanými chybět. Jenže do nedaleké nemocnice zrovna v té době přijel nervózní mladík, který do péče zdravotníků předal člověka, který měl utrpět těžká zranění během nehody. Přes veškerou péči se zraněného nepodařilo zachránit, jak se však ukázalo, příčinou úmrtí nebyla bouračka, ale kulka do zad. Krauz s Lengyelem jsou do nemocnice odvoláni přímo ze svatební hostiny, lépe řečeno pijatiky. I přes lehce podroušený stav z drobností vyčtou, že oběť byla nebo bývala příslušníkem některé z ozbrojených složek, kdo a proč ale muže zavraždil?
Červen je už tradičním měsícem, kdy vychází první ze dvou románů, kterými nás slovenský spisovatel Dominik Dán každoročně zásobuje už dvacet let. Podaj prst je tak přesně čtyřicátým příběhem, zasazeným na přelom let 2003 a 2004, navazuje tedy na předchozí příběh nazvaný Vianočná nádielka. Autor se tak zřejmě snaží zaplnit mezery v chronologii série, které se nacházejí zejména mezi lety 2000-2008. Jaký je vlastně návrat do kanceláře 141, když její dveře Dán otevírá už po tolikáté?
Fanoušci dánovek nejspíš nebudou zklamáni ani tentokrát. Tradiční chemie mezi detektivy, jejich vzájemné dobírání a špičkování, nic z toho nechybí. Zápletka je navíc dost možná ještě zajímavější, než u minulého dílu, kromě Krauze si užijeme i Petra, Chosého a dokonce i Burgera s Váňou. Příběhu nechybí ani akčně laděný závěr, kdy dojde na střelbu takřka před nosem po zuby ozbrojeného zástupu těžkooděnců. Třebaže je příběh poměrně krátký a dobře odsýpá, určité pasáže působí lehce nastavovaným, nebo dokonce nadbytečným dojmem. Naopak nevyužity byly některé slepé uličky, které autor naznačil a pak nevyužil. Detektivové naopak zpravidla vsadí na svou intuici, která je nezklame, což na posluchače může působit tak, že jsou postavy neomylné, nebo že se Dánovi už nechtělo psát nějakou tu kapitolu navíc.
Co naopak funguje velmi dobře, je lákání na další knihy rozehráním vedlejších motivů, mezi které patří Petřin dotěrný nápadník či vývoj Kukyho, kterého dostihly události z minulosti. Přinejmenším druhá zmíněná linka se v některém z budoucích příběhů jistě ještě objeví.
Původně vyšly dvě Dánovy detektivky u jiného vydavatele v podání Jozefa Vajdy, poté se během necelých čtyř let urodilo u Publixingu neuvěřitelných šestnáct audioknih s Mariánem Geišbergem, který ale bohužel v roce 2018 zemřel. Na jeho výjimečný talent teprve po dlouhých dvou letech hledání náhrady navázal Martin Mňahončák, který se své nástupnické role zhostil velmi dobře. Ti, kteří nezažili Geišbergovu éru, dokonce někdy označují jeho interpretaci za tu pravou. A není se co divit, Mňahončákovo vyprávění je herecky úsporné ale významově přesné. Daří se mu vystihnout i humor, bez něhož si dánovky nejde ani představit. Suma sumárum je to právě velká zásluha i jeho interpretace, že se posluchači snadněji překlenou přes některá hluchá místa, která novější dánovky tu a tam mají. Čtyřicáté setkání s Richardem Krauzem je ale jako sraz spolužáků po dvaceti letech. Leccos se změnilo, i přes přibývající vrásky a krátící se dech se ale pořád vidíte rádi. Takže na shledanou po jedenačtyřicáté!
