První Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda pochází z produkce Radioservisu, kde vyšel poprvé roku 2008. Původně vznikl jako šestidílná dramatizovaná četba, kterou Český rozhlas v premiéře odvysílal už v roce 1994. Autor rozhlasové úpravy Jan Halas zdramatizoval dějově akčnější pasáže a zarámoval je hlasem vypravěče v podání Eduarda Cupáka. Jako celek jde dílo v duchu Stevensonova příběhu, je velice působivé a podporuje tajemnou atmosféru. V tomto ohledu vyniká zejména závěr s Jekyllovou posmrtnou zpovědí v podání Ilji Racka. Režisér Ivan Chrz zde totiž na vhodných místech nechává prostupovat Hydovu osobnost hrůzným zasyčením jména Hyde. Přestože je nahrávka technicky trochu poplatná době svého vzniku, jedná se o velice kvalitní zpracování známého příběhu. O to více bije do uší dvojí výslovnost jména Edward (Eduard/Edvard). Poněkud rušivě působí i hudební úvod a závěr každého dílu. Je pochopitelné, že při rozhlasovém vysílání musela být každá část četby uvedena a ukončena, v rámci vydání díla jako audioknihy však tyto „titulky“ postrádají svůj původní smysl a pro posluchače, který audioknihu poslouchá vcelku, jsou spíše obtěžující.
Nedávno vydaná verze z nakladatelství Témbr také ctí Stevensonův příběh, avšak v tomto případě se jedná o jednohlasou nezkrácenou četbu, jejíhož vyprávění se ujal Pavel Batěk. Přestože je velice zkušeným audioknižním narátorem (vzpomeňme například jeho brilantní podání Winterbergovy poslední cesty od Jaroslava Rudiše), v případě „Jekylla“ se ukazuje, jak je pro herce (ale i pro posluchače) důležité mít oporu v režisérovi – v tomto případě v Petru Gojdovi. Byť je projev Pavla Baťka velice precizní a technicky v podstatě dokonalý, dramaturgicko-režijní stránka interpretace poněkud pokulhává. Zatímco v nedávno vydané audioknize Slavná Nemesis držel Petr Gojda pomyslné režijní otěže pevně v rukou a cíleně vedl herce určitým směrem, u „Jekylla“ je v tomto směru patrná jistá režijní neukotvenost odrážející se zejména v nedostatečném odstínění jednotlivých postav, které kromě Edwarda Hyda zní všechny v podstatě stejně. To je patrné zejména v rozhovoru mezi Poolem a Uttersonem v osmé části audioknihy, ve kterém posluchač velice často neví, kdy hovoří jeden a kdy druhý.
Stejně nevyhraněná je také Gojdova práce s hudbou Tomáše Pernického. Ta je sama o sobě velice zajímavá, místy až filmová, vyzvedává tajemné motivy z knihy a rozvíjí je. Rozeznatelný je například několikrát se opakující leitmotiv vyvolávající dojem hodin či neúprosně plynoucího času, nebo kroků odkazujících na Hydovo nervózní přecházení po místnosti. Hudba tradičně zní na konci každého tracku, tvůrci však nerozlišují, zda se jedná i o samostatnou kapitolu či ne. Příkladem za všechny může být závěrečný Jekyllův dopis. V tomto případě jde o jednu ucelenou část, která však byla v rámci audioknihy z pochopitelných důvodů rozdělena do tří tracků, nepochopitelné ale je, že každý track končí hudbou, i když tematicky i motivicky stále pokračuje táž zpověď. Stejně neopodstatněné je i hudební podbarvování samotného vyprávění. To spíš působí rušivě, než že by textu dodávalo další rozměr.
Ani jedna z výtek nesměřuje k Pavlu Baťkovi, jehož projev je plynulý, uchu příjemný a dokáže v určitých místech zaujmout, nebo k Tomáši Pernicovi, jehož samotné hudební dílo by mohlo funkčně hororový příběh Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda doplňovat, ale spíš jde za samotným vydavatelstvím Témbr. Nelze se totiž ubránit pocitu, že s pevnějším režijním vedením by se ze Stevensonova textu dalo v jeho zvukové podobě „vyždímat“ více.
