Obě povídky už mají svá zvuková zpracování z dřívějška, ta první se objevila na CD vydavatelství Tympanum Dvanáct nejznámějších povídek E. A. Poea z roku 2007 v interpretaci Miroslava Táborského a pro slovenštinou vládnoucí posluchače vznikla v roce 2003 ve Slovenském rozhlasu dramatizace Berco Trnavce, kterou slovenské rádio čas od času reprízuje. Předčasný pohřeb zase načetl ve vlastní režii a vlastním překladu rozhlasový mág Josef Červinka už v roce 1991 a z rohlasových prací lze připomenout třeba tragikomický příběh To by se psychiatrovi stát nemělo Careye Harrisona, který pro rozhlas v roce 1996 natočil právě Josef Červinka s výtečnými Vladimírem Brabcem a Jiřím Lábusem v hlavních rolích.
Venclova hra však není pouhou dramatizací předlohy, dokonce není ani převedením dvou umně pospojovaných povídek do podoby rozhlasové hry, nýbrž jde mnohem dál. Vencl na základě Poeových textů (krom dvojice zmíněných i s motivy z několika dalších) vytvořil originální a především moderní rozhlasovou hru, v níž mu prastaré horory slouží nejen jako předloha, ale i jako materiál k prozkoumávání a jakémusi dialogu s dávno mrtvým géniem (nejen) hororové literatury.
Ocitáme se na zámku Hroby na konci běžné prohlídky, která je však poslední v sezóně a kterou proto následuje ještě speciální návštěva zámecké krypty. Ta se otevírá právě jednou ročně, a to pouze pro dva účastníky. Letos se jimi stane mladý pár Robert a Sabina – a neviditelné, leč dobře slyšitelné divadlo hrůzy může začít. Co je na celé hře asi nejzajímavější, je způsob, jakým si Vencl pohrává s nejrůznějšími klišé a stereotypy, které se k hororu za léta jeho popularity začaly přirozeně vázat. Jestliže v době vzniku byly Poeovy texty nanejvýš originální a neotřelé, dnes jsou přece jen snadno předvídatelné, jakkoli to nic neubírá na jejich očividné myšlenkové i literární genialitě. Dá se k nim možná přistupovat s určitým typem zobrazovacího naturalismu, kdy ztracenou překvapivost nahradí estetika hnusu, ale také je lze pojmout – jak to do značné míry Vencl činí – jako hru a nadsázku, která sice vyžaduje určitou spolupráci od posluchače, ale o to zábavnější a vlastně i hlubší pak je. A rovnou si můžeme položit otázku, kterou však musíme nechat bez obecné odpovědi jen jako námět k zamyšlení případnému posluchači: Nakolik ovlivní prožitek publika skutečnost, že dopředu ví, že se jedná o horor?
Hra je založena na koexistenci vyvážené trojice postav. Sabina v podání půvabné a talentované Elizavety Maximové je přemýšlivé děvče, které by rádo na všechno znalo odpověď a které každým okamžikem prahne po racionálním vysvětlení, zatímco Robert mladého člena Národního divadla Zdeňka Piškuly je floutek, který pro jistotu nebere nic vážně a tropí si žerty i ze situací, které by vtipné připadaly málokomu. Trio pak korunuje bezejmenný kastelán v podání uměleckého šéfa pražského Činoherního klubu, zkušeného divadelního i rozhlasového herce Martina Fingera. Ten už poněkolikáté dokazuje, že plnohodnotného a výborného hereckého výkonu lze i v čistě rozhlasové práci dosáhnout uměřeností a minimalismem, aniž by posluchač zůstal o cokoli ochuzen. Fingerův kastelán je věcný a chladný, jeho úsečné odpovědi jsou jedním z prostředků, jakým se ve hře dosahuje napětí a zlověstné atmosféry a Fingerova práce s hlasem odkazuje například k panu Kopferkinglovi . Působí to tak, že Vencl, který u tohoto titulu figuruje i jako režisér, u všech tří protagonistů dobře věděl, co od nich požaduje, a ti mu naplno vyšli vstříc.
Ačkoli to může působit jako nošení dříví do lesa, nesmíme zapomenout vyzdvihnout zvukařskou práci, za kterou stojí mistr zvuku Dominik Budil ve spolupráci s Jakubem Ratajem. Herecké výkony dokázali zasadit do velmi přesvědčivého designu, který je přiměřeně názorný a který příjemným způsobem dodává nahrávce tu správnou syrovou a zlověstnou atmosféru.
