A tento „nový“ zločin je i předem ohlášený, kdy se mezi anonymními novoročními předsevzetími, které si společnost kratochvilně předčítá, objeví šokující vzkaz o „poslední a první smrti roku“. Jenže – jak se může vražda, k níž došlo až ve dvě ráno na Nový rok, počítat jako poslední smrt roku? Nezbývá, než aby Poirot nažhavil své šedé buňky a v prakticky uzavřené komunitě odhalil vraha dřív, než bude příliš pozdě. K tomu bude muset probrat jako slupky pořádně velké cibule oloupat jednotlivé vrstvy lží, přetvářky i sebeklamu, které mu budou jednotliví účastníci případu servírovat.
Poslední smrt roku od britské autorky Sophie Hannah jako málokterá detektivka tak zřetelně a nadšeně odkazuje k jazyku a jazykové logice jako svému skutečnému zdroji. Jazyk – protože naše uvažování se odehrává vždy v jeho rámci – je jediný odraz detektivky ve skutečném světě, vše ostatní je jen „jako“ – mrtvola přece není skutečná, krev není ohavná, postavy nejsou životné, vše je jazyková hra, šaráda, hádanka, na jejíž řešení může čtenář – či posluchač – přijít sám, bude-li dostatečně vnímavý k tomu, co mu text sděluje.
Tato silná stránka autorčina psaní je ale paradoxně i jeho největší slabinou: hádanka je poměrně dost překombinovaná, tradiční závěrečné odhalení pachatele snad až příliš vykonstruované a bez napětí – a Poirot v tomto klasickém finále opravdu potřebuje hodně prostoru, aby jakž takž vysvětlil vše, co se předtím odehrálo.
Přesto má nejnovější poirotovská kniha co nabídnout, i když výhradně jako pokračování fikčního světa královny zločinu – pokud bychom z ní extrahovali zápletku a její literární zpracování, dostali bychom stěží průměrný žánrový text. Hannah ale dokázala na Christie navázat v tom – minimálně z hlediska čtenářského úspěchu – nejdůležitějším, totiž v jisté starosvětské nekomplikovanosti postav i příběhu a způsobu jeho vypravování. Snaží se zachovat přiznanou, u Christie někdy dokonce sebeparodickou průzračnost a v jistém smyslu slova dokonalou schematičnost původních románů (tento aspekt psaní Agathy Christie by sám o sobě stál za hlubší analýzu).
Takové navazování sice nedokáže přinést nic nového, natož původní látku kamkoli posunout, ale nezdá se, že by právě toto bylo součástí „zadání“. Tím byl spíše záměr rozšířit kánon originálních poirotovek o další várku příběhů, které budou především držet fazónu. V audiopodobě to má momentálně OneHotBook o to snazší, že pro něj načetl poslední dva romány série od Sophie Hannah Lukáš Hlavica, jehož hlas je už neodmyslitelně spojen se soustavným vydáváním zvukových verzí originálních románů.
Důvěrně známý rámec daný Hlavicovým příjemným témbrem a nepřehnaně svižnou interpretací dokonce ještě více zamaskuje drobné nelogičnosti, které se v textu čas od času objeví. Promyšlené hlasové změny a další herecké techniky, které Hlavica používá tak přirozeně, jako my obyčejní smrtelníci dýcháme, ozvláštňují text natolik, že se nám náhle zdá plastičtější a propracovanější.
Nahrávce pomáhá i výtečně vybraná hudba tvořená klavírními nebo vibrafonovými etudami, které v rámci několika vteřin dokáží atmosféru podle potřeby zjitřit nebo zklidnit. Režisér Michal Bureš jako specialista na Poirota zkrátka dobře ví, co dělá a jak vypravit do světa audioknihu, která je vstřícná k čtenáři a zároveň pomůže i předloze.
