Zatímco podle prvního románu s Adamem Dalglieshem vznikla v roce 2014 čtyřdílná rozhlasová hra Zahalte jí tvář, sedmou knihu s postavou policejního komandera Pachuť smrti natočil (pod vedením téhož režiséra) Český rozhlas coby četbu na pokračování. Premiéru měla v červnu letošního roku na Dvojce, načež ji Radioservis vydal na CD i k downloadu. Návrat k dílu autorky však tentokrát nebyl tak slavný.
Adam Dalgliesh byl pověřen vedením policejního útvaru, který se zabývá případy z prostředí vyšší společnosti. Krátce na to byly v kostele sv. Matouše nalezeny mrtvoly dvou mužů, obě s proříznutým hrdlem. Záhadná na tom je především skutečnost, že jedno z těl patří bezdomovci, zatímco druhé bývalému ministrovi. Vyšetřování se ze zjevných důvodů brzy obrátí směrem k ministrově rodině a několika ženám z jeho blízkého okolí, které předčasně zemřely.
Vzhledem k tomu, že jde o román poprvé vydaný roku 1986, nenajdeme v něm příliš mnoho moderní technologie ani nejnovější forenzní a kriminalistické metody. Co víc, jde o případ, který se zdá být do značné míry bezčasý – a pokud si nedáme dobrý pozor, mohli bychom si děj zařadit stejně dobře do 50. let. Toto bezčasí jistě není nedostatkem autorčiny prózy, nicméně jako by se zhoubně šířilo i samotnou četbou. Nejednou se může posluchač přistihnout při představě, že se většina scén odehrává krátce po sobě, ne-li zároveň, prakticky v průběhu jedné dlouhé noci, kdy všichni účastníci už začínají být poněkud unavení a přetažení. Ale nepředbíhejme.
Pod režijním vedením Vlada Ruska se interpretace překladu Jiřího Lexy, o jehož rozhlasovou úpravu se postarala Věra Mašková, ujal zkušený Jan Vondráček – herec s příjemným a melodickým projevem. Shrneme-li si to: P. D. Jamesová je oceňovanou autorkou detektivek, postava Adama Dalglieshe je dlouhodobě oblíbená, režisér měl již zkušenosti s autorčiným dílem a na kontě velice vydařenou rozsáhlou hru podle jejího prvního románu, interpretace se ujal zkušený herec, a i co se zvukové stránky týče, nedá se audioknize nic vytknout. Jinak řečeno: všechny faktory mluví pro to, aby výsledkem byl skvělý posluchačský zážitek. Celkový dojem je ale jiný.
Přestože je četba zkrácena na více než polovinu, je i při stopáži necelých šesti hodin pro posluchače takřka neúnosná. Probíhá totiž v prakticky neměnném tempu, neměnné náladě, neměnné atmosféře – bez ohledu na charakter scény, která se právě odehrává, nebo specifika dějiště. Poslech se tak stává něčím na způsob šestihodinové prohlídky galerie, kde na stěnách v pravidelných rozestupech visí bezmála tentýž obraz.
Pokud by tvůrci měli snahu přijít textu na kloub, nacítit ho, pochopit jeho strukturu, vyjít mu vstříc a podpořit diferenciaci postav i celých pasáží, mohla vzniknout nahrávka, k níž by se posluchači rádi vraceli. Dispozice pro to měla.
