Filmové zpracování románu z roku 1996 se stalo okamžitým fenoménem, což učinilo už jen z toho ohledu uchopení interpretace náročným. Kryštof Bartoš se musel vyhnout kopírování filmových postav a k tomu se postavil čelem, protože si zvolil vlastní cestu, jak zvládnout partu podivných individuí nejen charakterově předvést, ale rozlišit je mezi sebou. Welsh v tomto směru dává kvalitní vodítka, jelikož jednotlivé figury se vyznačují svébytnými jazykovými prostředky, které užívají. Například Spuda poznáme podle jeho často vkládaného víš jak. Umět přirozeným způsobem nadávat, zbavit se naučené ortoepické výslovnosti či vkládat výplňová slova je určitá vyšší úroveň herecké zdatnosti. Bartoš dokáže s přehledem být autenticky psychopatický, zahrát cizí přízvuk, používat slovní hříčky a zkomoleniny a imitovat řečovou vadu či monology výrazně pod vlivem omamných látek. Právě tyto látky a zejména heroin sehrávají vedle všech postav hlavní roli.
Bylo by otřepanou otázkou, pokud bychom se divili, kde Kryštof Bartoš bere tak solidní přízvuk narkomana, protože dobrých herců je trapné se takto ptát. Nicméně v tak naléhavé podobě generační zpovědi mohlo toto audiodílo vzniknout zejména díky nekonvenčním zvoleným přístupům. Nepravidelně dlouhé úseky kapitol navyšují neklid, s nímž nás hlas Kryštofa Bartoše zavaluje další špínou valící se ze zkušeností plejády hlavních i vedlejších postav. Z nich je historka o tom, jak se doslova (ne)posrat na záchodcích ve snaze udržet v sobě vzácné valium, ještě nejlehčího charakteru. Legendární záchodová scéna, která se při natáčení filmového zpracování obešla bez výkalů a vystačila si s čokoládou, do níž Renton strkal hlavu, v Bartošově popisu shitu v kalhotách takřka hmatatelně páchne. Pro popis textu se hodí zaktivovat málo užívaný výraz karnální, tedey laicky řečeno, že je to maso. Nakonec stejně jako Renton zjistíme, že v Trainspottingu (i v životě) jsou horší věci, než mísa plná výkalů obtékající vaši hlavu. O některých detailech pomsty na někom, kdo záměrně šířil HIV, jsme snad ani slyšet nechtěli. Heroin, Irvine Welsh a dikce Kryštofa Bartoše jsou však nemilosrdné kombo.
Díky Trainspottingu a dalším popkulturním klenotům devadesátek záhy vznikla iluze, že fetovat je sexy. Zatímco román zpracovával realitu čerstvě dospělých ve Skotsku v 80. letech, kteří na nabídku dospělého života pravili Děkuji, nechci, v Česku zapůsobil takový trend s desetiletým zpožděním. Na první místo se neumístily hodnoty jako práce, rodina, koníčky, ale rauš, Velvet Underground, David Bowie a jako motto zafungoval výrok Iggyho Popa Skotsko fetuje v sebeobraně. Zjednodušení filmové verze Trainspottingu nás ochudilo o přehršel hlášek, které uvádí Kryštof Bartoš s jistotou znalce, z nichž vyčnívá například ironické zopakování výroku kapely, který padnul v televizním pořadu: „Udělejme to pro své fanoušky,“ kdykoliv se hrdinové plánovali vyndat z podoby. Román si zaslouží připomenout kontext jiných děl, v nichž byl skutečný život jen pro ty, kteří se nedovedli vyrovnat s drogou (Burghesův Mechanický pomeranč, Maslowské Červená a bílá), kde autor rozehrává slovní i příběhové hříčky a které interpret musí umět uchopit s určitou frackovitostí v krvi.
V rámci dojmu jízdy rokenrolových hvězd je upřímným přítelem Bartošovu toku vět hudební složka. Ta by si zasloužila v podstatě samostatnou recenzi. Nedělí jednotlivé kapitoly, jak jsme normálně zvyklí, ale uvádí celé dílo rockovým nářezem, loučí se s námi podobně brutálními rytmy a vstupuje dokonce do textu, aby navýšila tíseň či posunula účinek té které hlášky na vyšší úroveň stylovým virblem. Bylo by smutné, kdyby hudba autorsky čerpala z proslulého filmového soundtracku, a tomu se nepřiblíží stylem ani na jedinou chvíli. Těmito autory hudby, kteří posunuli celý zážitek o level výše, jsou Martin Jelínek, Jan Neruda a Michael Nosek. V reálném slova smyslu obohatili text o zvuky rauše a hrůzy, které se nedrží za běžnými mantinely jako hudba těch „slušných audioknih“, ale vstupuje do interpretova projevu, seběvědomě s ním komunikuje a je mu vyprávěcím partnerem. Odvážná díla vyžadují odvážná řešení. Děkujeme.
