Ta byla původně knižně vydána v říjnu roku 1917 jako čtvrtá (a předposlední) sbírka, shrnující delší časové období. Nejstarší příběh Lepenková krabice vyšel časopisecky již v roce 1892, zatímco titulní Poslední poklona spatřila světlo světa pouhý měsíc před vydáním celého kompletu. Ladění jednotlivých detektivek je různorodé a stejně tak se liší i prostředí, v nichž se odehrávají.
Úvodní Vila Vistárie je ze všech Sherlockových povídek nejdelší a zároveň bývá často řazena mezi ty nejpovedenější. Holmese s Watsonem v ní kromě brutální vraždy čeká i záhadné zmizení obyvatel jednoho venkovského sídla. V temně laděném Ďáblově kopytě řeší dvojice našich hrdinů sérii podivných úmrtí, která se v kulisách pochmurné cornwallské krajiny jeví jako dílo nadpřirozených sil. Umírající detektiv patří mezi nejslavnější Doylovy příběhy, středobodem dění je tu sám Sherlock, který se patrně nakazil smrtelnou tropickou chorobou. Pomoci mu paradoxně může snad jen jeden z jeho dřívějších nepřátel. Vlastenecky laděnou Poslední poklonou chtěl Doyle podpořit krajany za první světové války. Spíše než o detektivku jde o poněkud zvláštní romantický špionážní příběh. Špionáže se týká i příběh Bruce-Partingtonovy dokumenty, v němž stojí Holmes před neobjasněným úmrtím mladého muže, podezřelého z krádeží drahocenných plánů ponorky. Rudý kruh pokračuje v dobrodružném ladění, Sherlock s Watsonem zde stojí před záhadou tajemného podnájemníka, skrývajícího se v jednom z londýnských činžáků. Vyřešit ji mohou jen tak, že se vydají na tajemnou a nebezpečnou noční výpravu. Nezvěstná šlechtična si pak zahrává s téměř hororovými rekvizitami, neboť pátrání zavede Holmese mimo jiné do pohřebního ústavu.
Hlasem této série detektivek z dílny Kanopy je opět herec Václav Knop. Všechny povídky se nesou v jednotném duchu, jejich interpretace si udržuje konstantně vysokou úroveň. Jako vypravěč se Knop drží klidného tempa, které ale v dramatických momentech příhodně zrychluje spolu s tím, jak události nabírají na obrátkách. V dialozích se zase pružně převtěluje z jedné postavy do druhé. Věrohodně působí nejen jako rozvážný a občas tápající Watson, ale i jako rázný a rozhodný Holmes. Snad kvůli absenci pomocné režisérské ruky (a zvláště dalšího páru pozorných uší) ale herci bohužel tu a tam unikla správná anglická výslovnost a občas se do výsledné nahrávky vloudilo několik povětšinou drobných přeřeků, z nichž ale jeden například změnil Holmesovu ironickou výtku v pochvalu.
Nebýt těchto zbytečných drobností, které by šly jistě před vypuštěním do světa vychytat, nebylo by Poslední pokloně Sherlocka Holmese co vytknout. Drží se osvědčených postupů a ze všech holmesovských četeb působí subjektivně nejuceleněji a nejpřirozeněji. Výtečný hlas herce Václava Knopa se skvěle doplňuje s doprovodnými houslovými melodiemi a vytváří tak spolu dojem, že se posluchač stává přímým svědkem událostí, které doktor Watson svědomitě zaznamenal do svých deníků, uložených v sejfech banky Cox a spol. na Charing Crossu.
