Guillaume Apollinaire, francouzský literát polského původu, patří k nejvýraznějším personám moderní poezie dvacátého století. Jako jedna z vůdčích osobností evropské avantgardy byl na počátku minulého století velkým propagátorem nových básnických směrů, jako kritik se zasloužil také o rozšíření povědomí o nových směrech výtvarných, jako je kubismus či fauvismus. Nejvíce se však do kulturní historie patrně zapsal roku 1913, kdy vyšla jeho básnická kniha Alkoholy s úvodním textem Pásmo, který má dodnes čestné místo i ve středoškolských a vysokoškolských hodinách literatury.
O něco méně známá pak bude některým možná jeho prozaická tvorba, přestože úvodní povídka knihy Kacíř a spol. je inspirována básníkovým pobytem v Praze na počátku minulého století, konkrétně roku 1902. Zmíněná kniha vyšla již v roce 1910, česky poprvé v roce 1926 a poté ještě několikrát, naposledy zatím roku 2017. Onou úvodní povídkou je Pražský chodec, vyprávějící o cizincově bloumání Prahou a následném setkání s podivným člověkem, intertextuální (kromě Pražského chodce vystupuje například v díle Goetheově, ale nejen tam) až fantaskně pojatou postavou přezdívanou „Věčný Žid“. Ten se stane jeho průvodcem po městě, včetně neřestných míst pražských.
Audiální nahrávky z první poloviny devadesátých let se jako režisér ujal před třemi lety zesnulý Petr Adler, který působil v rozhlase na pomyslné režisérské stoličce od roku 1956, původně v Brně, od počátku šedesátých let v Praze, kde setrval až do odchodu do penze roku 1996, byť i poté se rozhlasové režii věnoval dál. Nahrávka tedy pochází ze sklonku Adlerovy mnoho desetiletí trvající kariéry. Vznikala tak pod nadmíru zkušenou režisérskou taktovkou jednoho z největších rozhlasových profesionálů, jehož velmi obsáhlá tvorba patří do pověstného „zlatého fondu“ Českého Rozhlasu.
A nezpochybnitelný profesionál se ujal též interpretace. Tu svěřil režisér Borisi Rösnerovi, zesnulému roku 2006. Filmový a divadelní herec, mimo jiné nositel mnoha prestižních ocenění jako je Cena Thálie nebo Cena Alfréda Radoka, se kromě samotného herectví hojně věnoval též dabingu, a právě práci pro rozhlas. Nejsem určitě jediný, komu se u jména Boris Rösner vybaví jako první nezaměnitelný hlas, až po něm tvář a jednotlivé role jeho kariéry. A to hlas hluboký a hrubý, přesto s určitým „sametovým“ podtónem.
Rösner povídku interpretuje naprosto profesionálně a svým pro posluchače typicky příjemným stylem. Pražského chodce čte pozvolna, v klidu, ale rozhodně projevem nenudí, byť text zdánlivě příliš neprožívá. Interpret nepotřebuje příliš zdůrazňovat emoce ani velkými změnami poloh hlasu důsledně odlišovat jednotlivé postavy, přesto jsou jednotlivé pocity dobře slyšitelné a postavy bez problému odlišitelné, v tom se skrývá Rösnerovo mistrovství. Na správných místech však též zvyšuje důraz, čímž se mu daří výtečně podtrhnout emočně významné pasáže.
Výsledná nahrávka působí suverénně, plyne s lehkostí, a lze ji označit za bezchybnou ukázku hlasového herectví, která rozhodně stojí za pozornost i náročnějších posluchačů. Apollinairův Pražský chodec natočený duem Adler-Rösner je skutečným požitkem pro každého milovníka literatury a zároveň poslechu nejvyšší kvality.
