Nepotkat se s názorovými východisky Tomáše Sedlačka je takřka nemožné. Nejenže bývá pravidelným hostem v rozhlase a televizi, ale také týden co týden píše pro Hospodářské noviny. Může být až s podivem, jak konstantní je vidění světa, perspektiva, s níž na rozličné problémy a témata Sedláček nahlíží. Soubor Druhá derivace touhy to dokazuje více než přesvědčivě – vždyť jde o obsáhlý svazek mapující deset let.
Sedláček neprodělal žádný světonázorový veletoč, jeho vidění dominuje preference liberální demokracie, pozitivně nahlíží na aktuální trendy v technologiích i na globalizaci, aniž by však přecházel možná rizika či nešvary. Proevropské postoje, otevřenost světu, tržnímu hospodářství i důraz na individuální odpovědnost, to vše jej doprovází, ať už se vyjadřuje k tomu či onomu.
A toho se lze chytnout – Tomáš Sedláček se skutečně vyjadřuje k „tomu či onomu”. Sice nejde až do takových „halucinogenních” hypotéz jako Václav Cílek, nebo v kontextu historie a globalizace „historik” Vondruška, přesto může Sedláčkova ochota okomentovat prakticky cokoliv místy dráždit. Předností, zejména v porovnání s výše uvedenými dvěma pány, však v případě Tomáše Sedláčka (a tedy i jeho Druhé derivace touhy) je, že na dané problémy nahlíží povětšinou poměrně sevřeným prizmatem svého vlastního oboru nebo mezioborových vztahů, kde však Sedláčkova odborná/vědecká profilace dominuje. Autor není sebekorunovaným králem pravd, z jeho komentářů či esejů nečiší přesvědčení o vlastní pravdě, jediném správném pohledu na věc. Sedláček má ve zvyku sice řešit leccos, ale se záměrem přemýšlet, klást si otázky, hledat, provokovat k diskusi, nikoliv diskuse uzavírat či proti někomu či jiným názorovým proudům brojit.
To vše představuje jednu z podstatných devíz jeho esejistiky a nemělo by to zaniknout, ačkoliv je potřebné doplnit charakteristiku Sedláčkova psaní (či komentování) ještě i o kritičtější dodatek. Tomáš Sedláček mnohdy až přebytečně implantuje příklady z jiných děl, zvláště pak z Bible. Nejenže tím čas od času takřka okatě dává najevo svou vlastní sečtělost, ale leckdy uniká opodstatnění, proč k nejrůznějším aluzím, intertextovým hrátkám a vůbec míšení oborů přistupuje. A v neposlední řadě lze přisoudit Sedláčkovým úvahám i přílišnou abstraktnost – schémata, o něž se opírá, se někdy vznášejí v neurčitých výšinách, prostorech, k nimž je těžké zaujmout nějaký postoj. Tedy s nimi souhlasit či oponovat.
Na stranu druhou, výše uvedené může ve věku, kdy se ze společenské diskuse ztratil étos filozofie, kdy humanitní obory mají ustupovat těm „praktickým” učňovským, kdy se čím dál více akcentuje tzv. selský rozum, aby se pod něj schovala nevzdělanost či přímo ohýbání faktů, být obohacujícím a potřebným jevem.
Zvukové zpracování knižního výboru Sedláčkových esejů bylo, stejně jako ona Ekonomie dobra a zla, svěřeno do rukou, tedy přesněji do úst samotnému autorovi (nepočítáme-li kartičkou předmluvu načtenou Martinem Myšičkou). Ačkoliv taková strategie může leckdy dopadnou zle, u Sedláčka toto rozhodnutí nepřekvapí. Má bohaté zkušenosti s vystupováním v médiích, s přednáškami a v případě svých textů samozřejmě nejpřirozeněji chápe jejich ducha a poselství. A tak i prostřednictvím čtení umí zdůraznit to, co si důraz skutečně zaslouží. Zpomalit v místech, kde má vzniknout prostor pro zamyšlení nebo doznění. „Pousmát se” hlasem tam, kde přichází na řadu – mimochodem pro Sedláčka také typická – nadsázka, odlehčení a humor.
Sedláček naštěstí nepřistupuje k audioknižní podobě svých textů jako ke čtení, ale spíše coby jejich odvyprávění. A díky tomu lze zvukovou verzi Druhé derivace touhy rozhodně doporučit. Nejlépe v dávkované podobě, třeba jeden esej na jeden den. Při hutnějším poslechu může dojít k obsahovému překrývání, vyznění úvah to uškodí a smysly posluchače tak trochu i otupí.
