Román obdržel Čestné uznání v Ceně Miroslava Švandrlíka za nejvtipnější knihu roku 2023, a tak ji také pojala interpretka Bára Munzarová – provází autobigrafickým vyprávěním s častým pousmáním a sebeironizujícím tónem. Olga Sozanská se časově zaměřila na období svého dětství až do doby následující po narození prvního dítěte, dcery Moniky. Takový životopis dává nahlédnout do historek, jakými prošli rodiče dnešních čtyřicátníků, a umožňuje lépe této generaci porozumět či překročit průrvu, která se mezi generacemi vždycky nemilosrdně rozevírá. A přitom i sama protagonistka příběhu hned v jeho úvodu vyjadřuje striktně ale prostě hlasem Báry Munzarové po smrti své matky: „Mámu jsem neměla ráda.“ Hovoří tak sama o všem, co ji samotnou dělilo od svých rodičů v základním mezilidském porozumění.
Z toho vyplývá zajímavá kompozice literárního díla, které je rozkročeno symbolicky mezi smrt matky a narození dcery. Je nutno připustit fakt, že forma sdílení životního příběhu je pojatá skutečně žertovným způsobem, nicméně zpoza smíchu velmi často zatrne. Mezi větami se pomalu staví celý spletenec příčin, proč jsou vztahy nastaveny tak, jak jsou, a kolik traumat z nich vyplývá. V první řadě slyšíme, že se hlavní hrdinka velmi často styděla za scény, jimiž ji oblažovali na veřejnosti členové rodiny, a postupně chápeme proč – zejména ve chvíli, kdy ji její matka při své druhé svatbě zapřela a tvrdila, že jde o nějaké děcko ze sousedství, tedy styděla se jako první ona za ni.
Hovoříme o dobách, kdy mít dítě před svatbou bylo reálnou ostudou, ale nebylo ostudou užívat fyzické tresty a vyhrožování dětem polepšovnou. Historka o opaření dětských zadečků v horké vodě v rámci babské rady za účelem vypuzení roupů už dnešní optikou zaslouží pojmenovat jako týrání. Hořkosladké dětství a dospívání ve Hvozdech, Stračově a později v Praze, školství prožité v padesátých letech a smutek ze ztráty kontaktu s otcem a bratrem je sondou do minulosti, kterou stojí za to si vyslechnout. Jaké to je, očima dítěte se setkat s prezidentem Novotným a být vystaven komunistické propagandě? V těchto dobách jako by se teprve objevovalo, že dítě má nějakou psychiku a může trpět. Pohybovat s ním sem a tam, ubytovat ho tu u známých, tu u příbuzných či umístit na mnoho týdnů do ozdravovny a separovat od rodičů bylo naprostou normou. Stejně jako spousta dětí, které se nesetkaly s bezpodmínečnou láskou, i hlavní hrdinka se začala utíkat do knih a na jednom místě cituje Gorkého: „Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím knize.“
Dobrým zvykem vydavatelství Tebenas je samozřejmě hudební vklad skladatele Ravena. Mimo pečlivě připravené hudební předěly zde celkový výsledek obohatil i závěrečnou písní nazvanou První poslední. Poslední prvotina nás zdařile uvádí do minulosti, kterou si už umíme představit jen matně. První výplata ve výši osmi set korun, sňatek následující po velmi brzkém těhotenství, které je třeba nejdříve tajit, a koupě domku ve strašném stavu po vystěhovaných Němcích v Sudetech – to je osud vcelku až příliš typický pro celé generace za totality v Československu. I proto je audiokniha, pojatá takřka s neustálým pousmíváním znatelným v hlase interpretky, podstatná nikoliv jen jako příběh jednotlivce, ale celé éry.
