Dahlovy povídky v malém množství vycházely už během minulého režimu a patřily ke zdejšímu oblíbenému čtivu, jehož popularita v první půlce 80. let ještě vzrostla po odvysílání několika dílů britského televizního seriálu Neobvyklé příběhy, který zpočátku vznikal podle Dahlových textů a s jeho úvodním slovem.
A tak se už v roce 1983 mohli čeští čtenáři seznámit se strýčkem Oswaldem, jenž je kromě románu Můj strýček Oswald z roku 1979, který právě v překladu Petra Zenkla vychází ve zvukové verzi, i protagonistou dvou povídek (Čubka a Host do domu), které vyšly v souboru Milostné rošády v nakladatelství Odeon.
Oswald Hendryks Cornelius je bonviván a muž bez skrupulí, který vydělává obrovské peníze pomocí afrodiziaka, jež získává z vzácného broučka puchýřníka súdánského, jehož extrémní účinky na mužskou potenci na vlastní kůži zakusil. A když se seznámí s objevem profesora Worsleye, který přišel na způsob, jak uchovat sperma pro pozdější použití, připadne na nápad, že by mohl za pomocí svého afrodiziaka, které u mužů způsobuje bez nadsázky zvířeckou vášnivost, vylákat semeno světových géniů a to následně monetizovat u žen, které touží zplodit geneticky hodnotného potomka.
Mnohem větší rozsah románu odhaluje několik slabin autorova psaní. Jeho povídky jsou vybroušené jak stylisticky, tak dějově, přičemž to nejlepší, co Roald Dahl poskytl světu, je neuvěřitelná schopnost vymýšlet příběhy s překvapivou, dráždivou a občas až bestiálním způsobem nejhorší možnou (tj. dokonalou) pointou. Tato vrcholná schopnost se však v románu poněkud ztrácí, a to přestože ho Dahl konstruuje v podstatě jako sled příběhů se stejným hrdinou, kdy je hlavní dějová linka mnohem méně podstatná než momentální událost.
Navíc se Dahlovi stalo, že se rámec jeho vyprávění vyčerpal před koncem a zhruba poslední třetina už staví na opakování, ba recyklaci předchozích nápadů. Přesto jde o jeden z nejzábavnějších textů, které si lze představit – avšak jen do té míry, v níž jsme schopni Dahlovi odpustit některé motivy, které mohou u řady čtenářů vzbuzovat kontroverze. Jde především o to, že Dahl je explicitní v míře mnohem větší, než jakou známe z jeho povídek, přičemž některé popisy hraničí s pornografií minimálně v tom ohledu, v jakém neposkytují žádný či jen minimální prostor fantazii.
Mnohem závažnější výhrada však směřuje k Dahlově konstrukci, v níž se slavní muži stávají nedobrovolnými dárci materiálu pro šílenou spermobanku. Tedy konstrukci, která Dahlovi vynesla ze strany kritiků několik obvinění z oslavy rape culture nebo alespoň z bagatelizace znásilnění. Pravděpodobně se ale lze odkázat na slova ředitelky Dahlova muzea Amelie Fosterové, kterými vysvětlovala několik jeho drsných antisemitských výroků: Dahl odmítal brát cokoli přehnaně vážně, dokonce i izraelsko-libanonskou válku, na kterou tehdy přehnaně reagoval. A reagoval prý „dětinsky proto, že byl rozzlobený“. V tomhle světle se možná Můj strýček Oswald může jevit i jako satira, která rape culture zobrazuje tak, aby vynikla její absurdita – totiž v situacích, kdy jsou obětí znásilnění muži. Tímto způsobem bývá Dahlův román občas vykládán a vylíčení metod manipulace a často až zákeřných lstí naznačují, že nemusí jít o střelbu mimo terč.
Pokud se posluchač rozhodne dát třeskutému románu šanci, má k dispozici další luxusní výkon Jiřího Lábuse se všemi klady i zápory, které jeho způsob přednesu přináší. Na jedné misce vah je to, co můžeme nazvat totální interpretací, tedy plastické a výsostně herecké ztvárnění nejen přímých řečí, ale vlastně všeho, na druhé straně pak stojí výhradně fakt, že tento způsob zvukového zpracování textu nemusí sedět každému.
Pokud se však k něčemu Lábusův živelný výkon hodí dokonale, je to právě košaté vyprávění Roalda Dahla, navíc doplněné jako vždy příhodnými hudebními předěly Maria Buzziho a dokonalou technickou kvalitou ze studia Soundguru.
