Ideální čas na poslech Půlnoční knihovny, kterou nás svým hlasem provede herečka Petra Špalková.
Snový román Matta Haiga není prvním literárním úspěchem tohoto britského spisovatele, ale vřazovat titul mezi fantasy žánr by mohlo mnohé čtenáře a nyní i posluchače zmást. Zvlášť když knihu v tomto roce v překladu Terezy Rotterové vydalo nakladatelství Fobos specializující se na horory. Zůstaňme spíše u označení spekulativní. Půlnoční knihovnu lze doporučit těm, kdo bilancují, znovu si lámou hlavu, kým vlastně jsou a má-li smysl v dosavadním způsobu života pokračovat. S jistou nadsázkou lze tedy audioknižní vydání připravené vydavatelstvím OneHotBook vnímat jako titul motivační.
Pro režisérku Jitku Škápíkovou byla Petra Špalková jistě skvělou volbou. Hlavní hrdinka Nora Seedová se zprvu velmi podobá postavě Eleonor z knihy Eleonor se má vážně skvěle, kterou Špalková před časem bravurně načetla. Outsider, možná dokonce lůzr, který z nepochopitelných důvodů utápí svůj potenciál. Eleonor ve vodce, Nora ve výčitkách. Jenže zatímco u Eleonor pátráme po osobní historii, u Nory se díky podivné, v čase zamrzlé knihovně do minulosti vracíme jako k novým začátkům. Co by se stalo, kdyby tehdy volila jinak? V jistém smyslu tedy každá kapitola představuje jedno sezení u psychoterapeuta, který nás nutí znovu se ponořit do okamžiků, na které bychom rádi zapomněli.
Energický a znělý hlas Petry Špalkové se bez zaváhání zmocňuje Nory v dalších a dalších verzích sebe sama. Vždy vtiskne větám emoci a přidá nádech naturelu změněného odlišnými okolnostmi. Mnohdy zažíváme při poslechu pocity studu, nejistoty a trapnosti, ale dočkáme se i několika životních vrcholů, kdy Nora soustředěně využije svou energii. Střídání krátkých kapitol je rychlé, jak se do Haigova psaní propisuje novinářská průprava, která velí vyjadřovat se úsporně a k věci. Tematizuje sociální sítě, deprese a antidepresiva, neustálou honbu za úspěchem, který zákonitě prokluzuje mezi prsty. Koneckonců zvolené jingly evokují vyzvánění messengeru.
Půlnoční knihovnu lze tedy poslouchat jako posmutnělý příběh o nadané, leč vnitřně křehké Noře se zálibou v plavání a hře na klávesy, na kterou odkazují i tóny klavíru rámující kapitoly. Přes neustálé narážky na filozofii, kterou dívka studovala a díky níž zaujímá poněkud rezervovaný vztah k civilizaci, hluboký ponor do otázek smyslu života nečekejme. Audiokniha do nás spíše pumpuje opakující se seberozvojové poučky, které snesou přerušovaný poslech a rychle zahřejí posluchače zasažené poraženectvím jako talíř horkého bujónu.
