Baarovou poctivě zpracoval i Ondřej Suchý, který pro svou knihu Tři životy Lídy Baarové pročetl všechny tři verze jejích pamětí – torontskou (exilové vydání Útěků u Škvoreckého 68Publ), českou porevoluční (Kožíkova „učesaná“ verze) a německou.
Ondřej Suchý je ostatně pro příběh nově vydaného 3CD Případ Lída Baarová (Supraphon 2016) nejdůležitější postavou. Získal totiž od Škvoreckého originální zvukový záznam mnohahodinových rozhovorů s Lídou Baarovou, které vznikly v Alicante ve Španělsku a podle nichž Škvorecký napsal její memoáry. Celkem dvanáct kazet tedy ukrývá tu nejpůvodnější, nejpravdivější verzi jejího tragického příběhu.
Opravdu?
Je pravda, že jde o nejstarší dochovaný záznam vzpomínek Lídy Baarové. Je však zároveň pravda, že koncem sedmdesátých let už měla kdysi jedna z nejslavnějších českých hereček legendu svého života natolik propracovanou, že je extrémně těžké rozlišit, kdy hovoří pravdu a kdy si prostě a jednoduše vymýšlí. Když vypráví o svých poválečných výsleších, říká o svých vyšetřovatelích, že to byli blbci a rozčiluje se (v celé nahrávce snad jedinkrát) nad jejich naivitou, říká, že prý byla drzá a na jejich otázky odpovídala vulgarismy. Proti ní však stojí jí podepsané protokoly, v nichž – pokorně a víc než musela – udává na svého kolegu Vlastu Buriana.
Co tedy nabízí supraphonská nahrávka? Především strhující příběh vzestupu, slávy a pádu do zapomnění, paradoxně vyprávěný téměř monotónním hlasem Baarové; tím ovšem vzniká nový typ napětí. Dále kouzlo originálního dokumentu: slyšíme onu prvotní verzi, otevřený rozhovor, který osciluje mezi připravenou verzí a chvílemi skutečné upřímnosti. Slyšíme tiše bouchat zátky šampaňského („Pokud se pamatuju, k snídani pila Lída vždycky šampaňské z malých lahví, kterým se říkalo piccolo. (…) nebyla nikdy opilá, že by se kácela a breptala,“ napsal Škvorecký Suchému v březnu 2010), Josefa Škvoreckého, který se tu méně, tu více nápadně ptá a usměrňuje tok rozhovoru, občas je v pozadí slyšet manželka MUDr. Dohnala Hana.
Neformálnost rozhovoru však způsobuje i to, že Baarová občas řekne i to, co si myslí a co by jinak neřekla či nenapsala (proto ostatně nestála o to, aby torontské Útěky vyšly po Listopadu v Československu a nechala si napsat novou, „hezčí“ verzi): „Tam kvetl film, jako kvetl za Německa, protože v nacistickým Německu byly ty filmy výborný…“, říká o Itálii roku 1943. Její názor na předválečný nacismus shrnuje nejlépe tato její věta: „Já jsem si myslela, že je všechno v pořádku, protože nikdo nenadával, všichni byli spokojení, u filmu byl každej vlastně spokojenej… tak jsem si přitom nemyslela… co jsem si měla myslet? Já jsem si myslela, že žiju jako ty vostatní…“
Těžko je soudit. Mladičká, evidentně nepříliš inteligentní dívka, která se dostane k filmu a kterou její přepečlivá maminka chrání před svody uměleckého světa, dosáhne jedné z nejvyšších met: stane se hvězdou německého filmu, který je shodou okolností zrovna pod nadvládou nacistů a jejich propagandistické hlásné trouby – Josepha Goebbelse. Dívka, která se zamiluje do mocného muže (moc je přeci nejlepší parfém) a nevnímá, co skutečně dělá. Ví, že Židé mizí z veřejného života, ale neví nic o koncentrácích. Nechce to vědět? Nevíme. Možná se to dozvíme z nahrávky, kterou vydal Supraphon. Ale asi ne z toho, co Baarová říká. Spíše z toho, co neříká.
Technická stránka nahrávky (připravila Naďa Dvorská, mastering Ivan Mikota, přeposlech Jakub Kamberský) samozřejmě není valná, ani to poučený posluchač neočekává. Naopak, spíše obdivuje, co se s původními pásky podařilo udělat a jak se z mnoha hodin podařilo sestříhat nosný příběh. Jednotlivé kapitoly či odstavce vyprávění jsou oddělovány tichým gongem, který však přesto působí rušivě. Nahrávka hereččina vyprávění je dále doplněna písněmi, které nazpívala před válkou a za Protektorátu pro gramofonovou firmu Ultraphon.
PS: V bookletu k CD Případ Lída Baarová Ondřej Suchý uvádí, že mu před lety Josef Škvorecký poslal magnetofonové kazety nejen s nahrávkami Lídy Baarové, ale i Adiny Mandlové. Můžeme tedy doufat, že časem dojde i na její vyprávění…
