V anketě Kniha mého srdce, pořádané v roce 2009 Českou televizí ve spolupráci s potěšitelně hustou sítí českých veřejných knihoven, přesvědčivě zvítězil Jirotkův Saturnin, který se zároveň pyšní hned trojím audiozpracováním: s Janem Hartlem, Jiřím Samkem a Oldřichem Víznerem. Špatně si nevedly ani některé další knížky, které jsou – ať už právem či neprávem – obecně vnímány jako humoristické nebo aspoň humorné: Vejce a já Betty MacDonaldové, Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, ba dokonce bodoval i dnes již téměř zapomenutý Školák Kája Mařík Felixe Háje, pseudonymu spisovatelky Marie Wagnerové.
Není proto žádné překvapení, že toto žánrové zařazení láká kdekoho od ostřílených harcovníků současného českého písemnictví (typicky Petr Šabach, jehož půvabný titul Máslem dolů
v autorském spolunačtení s Tomášem Hanákem lze jen doporučit) přes řadu autorů knih určených k rychlé spotřebě (třeba oblíbená série Evžena Bočka s Aristokratkou) až po plejádu začínajících autorů, kteří by dříve úspěšně obývali prostory dnes již vymizelých literárních serverů.
Zároveň je potřeba zdůraznit, že humoristická próza až na několik drobných výjimek rozhodně nepatří mezi literaturu, na kterou bychom měli mít nějaké vyšší nároky, tím méně umělecké. Jde v drtivé většině o konzumní texty, jejichž účel není jiný než kratochvilný. Poměřování kvality nebo originality pak musí zákonitě probíhat především, ba možná výhradně, v tomto kontextu.
Prvotina Josefa Koštíře, v profesním životě IT specialisty v motolské nemocnici, nazvaná Případ ztracené kočky, v tomhle světle nevychází vůbec zle – je svižná, zábavná a mnohdy i trefně sarkastická. Autor vypráví v první osobě a hlavním hrdinou je mladý oblastní novinář, který toho sice moc zajímavého nezažívá, ale to mu vůbec nebrání „obyčejný život“ a běžné dění na líném maloměstě trefně a vtipně glosovat. A ano, víc než o děj jde o střípky především slovního humoru, které dělají tuhle knížku čtivou. Nejsou to však třeskuté hlášky ani v různé míře originální vtipy, co je na ní nejsympatičtější: mnohem víc to je celkově ironický a nepříliš vážný přístup hlavního hrdiny prakticky ke všemu.
Nakladatelství Jonathan Livingston, které stojí za papírovou i zvukovou verzí tohoto titulu, se převážně specializuje na pomoc autorům, kteří si chtějí vydat knihu vlastním nákladem. To vzhledem ke kvalitě nemusí znamenat vůbec nic, protože hledáčky zavedených nakladatelství mohou minout i zjevný literární talent, což v případě Koštíře ukáže čas. Na poli audioknih Jonathan Livingstone také nepatří k zanedbatelným hráčům – spoluprací s předními herci, mezi nimiž nechyběli třeba František Kreuzmann nebo Jaroslav Plesl, a s velezkušenou režisérkou Jitkou Škápíkovou obohatilo audioknižní trh o několik zajímavých titulů, a to i klasických (Dášeňka čili život štěněte Karla Čapka v půvabné interpretaci Josefa Somra či Vančurův Kubula a Kuba Kubikula načtený Davidem Novotným).
Rovněž Případ ztracené kočky je technicky kvalitní audiokniha, které pomohli na svět precizní zvukoví mistři studia S Pro Alfa Karolína Škápíková a Karel Heřman. V režii již zmíněné Jitky Škápíkové se za mikrofon posadil herec na volné noze Jan Zadražil a slyšitelně si četbu užil. Jeho interpretace jde naproti jak textu samotnému, tak posluchači. Zadražil vytvořil příjemné, značně ironizující vyprávění, které znatelně, byť někdy možná příliš triviálně pomáhá posluchači nalézt v textu jednotlivé pointy, a to zajímavě tak, aniž by se vyprávění rozpadlo na sérii glos, anekdot či situací.
Případ ztracené kočky je jistě spotřební zboží na jedno použití, ale právě jakožto oddychová záležitost si své čtenáře zaslouženě najde. A jako zvuková kniha si bezesporu najde i své vděčné posluchače, především z řad těch, kdo si libují v sarkasmu a ironii, ať už v textu samotném, nebo v hlasovém projevu interpreta.
