Zde ho nadchly šantánové puby, kde se „nic neděje, než že ti muzikanti hrají písničky a lidi je zpívají, národní písničky, pochodové písničky, šlágry, a je to tak úžasná atmosféra a je to tak spontánní…“
Po návratu do Československa se na podobném půdorysu pokusil s Jiřím Suchým za vydatné spolupráce rozhlasového matadora Jiřího Bauera vytvořit alespoň rozhlasový pořad. Ten se pod názvem Půlnoční párty pánů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra začal vysílat ještě týž rok, avšak události roku 1968 znamenaly jeho předčasný konec. Pořad měl velmi jednoduchou podobu: natáčí se ve studiu s diváky, Šlitr sedí u klavíru a spolu se Suchým nebo každý zvlášť zpívají jak písně ze svého bohatého repertoáru, tak písně převzaté, u kterých je jediným kritériem výběru prostá skutečnost, že je jeden či druhý mají rádi. Zazní krom očekávaných písniček od největších semaforských hitů typu Marnivá sestřenice („měla vlasy samou loknu“) až po méně známé či dnes už zapomenuté skvosty jako Propil jsem gáži z Ďábla z Vinohrad či Zlodějská cha-cha, kterou v představení Taková ztráta krve původně zpíval Jiří Suchý v duetu s Waldemarem Matuškou, z nesemaforské tvorby pak třeba groteskní Skafandr fox Voskovce, Wericha a Jaroslava Ježka s nádherně odlehčeným textem a originálním rýmovým aparátem („nikde na světě / není tolik havětě // ze všech nejvíce / miluji chobotnice // já na provázku / si na procházku / vedu malého žraloka / s kterým jsem jedna ruka“).
Mimo zajímavé zapojování publika (díky kterému pořady působí nezvykle neformálně, možná v nejvyšší míře, jaké lze v éteru dosáhnout) či řadu vtípků, hádanek nebo Suchého autorské četby oduševnělých textů z Lexikonu pro zamilované jsou Půlnoční párty zajímavé i řadou hostů. V tomto pořadu mělo rozhlasovou premiéru oblíbené písničkářské duo Miroslav Paleček a Michael Janík, objevili se zde Milan Schulz, Miroslav Holub nebo v poměrně dlouhém expozé i jedna z formativních postav českého šansonu, skladatel a textař Jaroslav Jakoubek.
Co je ze všech nahrávek dobře patrné, je důvod, proč byli Suchý se Šlitrem ve své době natolik populární. Zajisté mezi důvody patří olbřímí hudební talent Šlitrův a básnický talent Suchého, jiskření i kongenialita jejich spojení, sympatie k nim jako protagonistům i osobnostem, jejich humor či originalita a svobodomyslnost jejich divadelního počínání. To vše by stačilo udělat z leckteré dvojice oblíbené duo, nakonec dějiny české popkultury znají takových dvojic desítky. Co k tomu přidávají ty výjimečné dvojice (mezi něž mimo Suchého a Šlitra patří třeba Voskovec s Werichem, cimrmanovská alter ega Svěráka se Smoljakem nebo – do jisté míry – Grossmann se Šimkem), je jistý prvek zlidovění, jakoby se jejich tvorba a rovněž způsob její prezentace staly jakýmsi všeobecným vlastnictvím, které se objevuje ve veřejném prostoru jako něco důvěrně známého, co téměř přináší určitou životní jistotu.
To samozřejmě není výsada dvojic a také to rozhodně nemusí být známkou kvality, jak můžeme pozorovat třeba u některých sólistů. Nicméně tam, kde se podobná věc podaří bez podbízení, bez uměleckého a světonázorového kompromisu a vpravdě uměleckými prostředky, vznikne cosi nesmírně silného, co má dokonce schopnost své autory přežít, čímž ale nemyslíme reedice pro přirozeně řídnoucí publikum několika stovek nostalgiků.
Šestice nahrávek pochází ze dvou zdrojů: tím prvním je samotný Český (Československý) rozhlas, kde se dochovaly profesionální záznamy prvních dvou a pátého večera. Ty jsou zařazeny na začátek, teprve po nich následují třetí, čtvrtý a šestý díl, kde si museli v Radioservisu vystačit se soukromými archivy. Restaurátorská práce, kterou předvedl zvukový mistr Miroslav Mareš na často z různých zdrojů poskládaných tracích, je obdivuhodná. Na všech třech záznamech jsou samozřejmě jasně slyšitelné jak stáří, tak nejrůznější vady, přesto se nejedná o nic, co by přehnaně tahalo za uši nebo se snad vůbec nedalo poslouchat pro nedostatečnou kvalitu.
Naopak jsou tyto tři pečlivě zrestaurované nahrávky spolu s těmi, které se zachovaly v prvotřídní kvalitě, jak výsostnou poctou protagonistům, tak cenným sběratelským artefaktem, ale i příjemným materiálem k odpočinkovému poslechu. Něčím, co by si asi leckdo představil pod pojmem inteligentní zábava.
