Profesor bioinženýrství na lékařské fakultě Washingtonské univerzity, zakládající ředitel dvou institutů pro výzkum mozku, John Medina, už v našich končinách není neznámý. Překladu a vydání se dočkaly všechny jeho základní knihy, v angličtině vždy uvozené souslovím Brain Rules, což však v našem případě u nejposlednějšího textu schází. Nestárnoucí mozek (v originále Brain Rules for Aging Well) má nicméně s dosavadní Medineho knižní tvorbou mnoho společného.
Mnohovrstevnatou a notně složitou výzkumnou praxi a výsledky řady studií Medina překlápí do překvapivě čtivé podoby. Struktura jeho knih, Nestárnoucí mozek nevyjímaje, sází na přehlednost a vždy jasně zformulované nejen záměry kapitol, ale i jejich východiska a shrnutí, díky kterým si lze ze čtení či poslechu odnést hned několik velmi praktických rad. A jestliže se v předchozím titulu Medina zabýval především principy spojenými s mozkem dítěte, tentokrát v centru pozornosti stojí jedinec již postarší, stárnoucí. Ale ani to tentokrát neznamená, že by se řada (nebo snad až většina) poznatků nedala vztáhnout na někoho, kdo k onomu stáří má ještě daleko. Vlastně, nyní je Medinova práce o to podstatnější, že může čtenáře zavčasu nasměrovat k cestě, díky níž ono stárnutí mozku nebude tak radikální či negativní, jak by se mohlo zdát (a jak to pochopitelně v mnoha ohledech je).
Nyní, když Medinův Nestárnoucí mozek vychází i ve zvukové verzi, je o to více přikvapující, že se jí (zatím?) nedočkaly i tituly předchozí. Medinův jazyk a koncept jednotlivých kapitol totiž zcela nahrávají poslechu. Ač se ani Medina nevyhýbá odbornosti, formulacemi a zejména schopností držet „vyprávění“ přehledně v jedné linii pomáhá tomu, abychom i při poslechu dokázali vstřebat text bez ztráty důležitých informací.
Fakt, že je audioknižní podoba Nestárnoucího mozku vydařená, lze tedy v prvé řadě připsat samotnému autorovi, ale upřít zásluhu interpretovi by bylo nespravedlivé. Aleš Procházka je co do své praxe spojen spíše s beletrií, přesto u něj najdeme čím dál více případů literatury faktu. Zkušenosti s obojím nejsou vůbec na škodu – ze světů fikce, tu více, tu méně dramatických příběhů, přenáší Procházka do čtení o mozku něco z Pána prstenů nebo detektivní Zkoušky neviny. Díky tomu se poslech Nestárnoucího mozku nese v působivém rytmu. Procházka využívá pauz a akcentuje to, co sehrává (nebo ještě sehraje) pro probírané téma důležitou roli. A i když se zcela pochopitelně vystříhá řečových gest a práce s barvou hlasu, mnohdy lze nabýt pocitu, že Medina je spíše romanopisec, díky němuž máme odhalit vraha či prožít cestu k záchraně světa. Může za to Procházkovo osobité frázování, výslovnost a celková dynamika čtení, do níž proniká cit pro dramatizaci a upoutání pozornosti. Nic z toho by nemuselo vyznít jako výtka, hodně však záleží na vaší osobní „citlivosti“. Zatímco totiž u Procházkovy četby Tajného života stromů se velmi funkčně jeho čtení-hraní snoubilo s tím, jak nám Wohlleben o stromech vypráví, u Mediny občas tentýž způsob podání vyznívá jako účelové zatraktivnění, v horších případech až jako drobné mentorování či dokonce zcela opačně: jako ironizace.
Na stranu druhou, obejít tuto audioknižní novinku z dílny Voxi by byla škoda. Ať už proto, že Medina má skutečně co říci (a do života vám to bude více než prospěšné), tak i z důvodu, že zvuková verze má velmi dobře zvládnutý zvukový mix a dramaturgii a Procházka působivou barvu hlasu. Jisté je jedno: jeho podání faktů určitě nepůsobí nudně a co si máte z Medinova textu odnést, ve zvukové verzi nezapadne.
