Jak napovídá název i původ textu, je jeho ústředním motivem Heydrichova láska ke klasické hudbě, jíž se celý život věnoval a k níž byl díky nespornému talentu i rodinnému zázemí předurčen i profesně – a vysvětluje též důvody, proč se jeho životní dráha vydala zcela jiným směrem.
Rytina obšírně představuje zejména Reinhardova otce Bruno Heydricha, vyhledávaného kontrabasistu, pilného skladatele a ve své době i vynikajícího a populárního operního tenoristu. Ten se svou ženou v roce 1899 založil Konzervatoř v Halle, rodišti Georga Friedricha Händela. Marasmus, do něhož prohranou 1. světovou válkou zchudlé, deziluzí postižené a na pokraji občanské války neustále stojící Německo upadlo, vedl k nevyhnutelným problémům ústav udržet, a tudíž se nadějný houslista a klavírista Reinhard Heydrich stal namísto otcova nástupce kadetem a brzy i důstojníkem německého válečného námořnictva.
Jeho potupné propuštění pro porušení důstojnické cti ho nakonec zavedlo mezi elitní členy SS, paramilitární složky Hitlerovy strany NSDAP, do které také krátce předtím vstoupil – ale o tom, že nikterak přesvědčeným a horlivým nacistou nebyl, svědčí i pořadové číslo jeho stranické legitimace: 544 916. O to brutálněji v tomto kontextu působí Heydrichovy zločiny, jichž se dopustil ve všech svých funkcích. Ty sice vždy znamenaly obrovskou moc, ale s výjimkou té poslední, pro naši zemi osudové funkce zastupujícího říšského protektora je samotný Heydrich pokládal za podřadné.
Rytina nachází v Heydrichově životopisu mnoho momentů, kdy mu láska k hudbě byla na obtíž, ale zároveň překvapivé množství takových, kdy mu naopak kariérně pomohla. I proto nelze Rytinův zajímavý počin označit za čistě muzikologický – autor do textu doslova napěchoval neuvěřitelné množství svědectví, korespondence i jinak vyzdrojovaných informací, že je zajímavý i v obecné rovině pro každého, kdo se alespoň trochu zajímá o moderní dějiny.
Historiografické eseji se překvapivě, ale oprávněně dostalo audioknižní podoby, za kterou vděčíme nakladatelství Tebenas. Režie se ujal Roman Štolpa, který oslovil osvědčeného Miroslava Táborského, k jehož dokonalému, profesionálnímu a věcnému přednesu není co dodat. Poněkud rozpačitě působí předmluva Jiřího Vejvody, bez níž by se audiokniha bezesporu obešla. Avšak možná o to silněji zasáhne posluchače závěr celého počinu.
Nakladatelství totiž přizvalo barytonistu Petra Matuszeka a klavíristu Jana Valtu, uznávané umělce a mimo jiné i pedagogy teplické konzervatoře. V jejich interpretaci audioknihu Reinhard Heydrich: Kat, který miloval hudbu uzavírají čtyři písně Bruno Heydricha, vybrané tak, aby představily co nejširší škálu kompozičních schopností a skladatelských poloh někdejšího zakladatele a ředitele významné pedagogické instituce, který se ovšem do dějin navždy zapsal v první řadě jako otec zrůdy.
I tento paradox dobře ilustruje postavu milovníka hudby, který se souhrou náhod a dobovými konotacemi, umocněnými nespornou psychopatickou predispozicí, stal opovrženíhodným architektem zvěrstev zvrácené ideologie, jíž pravděpodobně sám nevěřil.
