Jedním z vrcholů je bezesporu kompaktní disk Rozhlasová historie 1923-2013, obsahující ve formátu mp3 zhruba dvanáct hodin archivních dokumentů. Je zřejmé, že tvůrci vpravdě opulentního počinu (redaktor Tomáš Černý a archivář Miloslav Turek) stáli před nelehkým úkolem, jak věc pojmout, na jaké aspekty se zaměřit, co použít, co z nedostatku prostoru oželet.
Při zběžném procházení materiálů se jeví dramaturgie vcelku jasně, připomenou jednak podstatné historické milníky, při nichž rozhlas nechyběl či sehrál klíčovou roli a upozorní alespoň na některé milníky samotného rozhlasu. Nadto ještě na rozhlasové všednosti ukazují vývoj – jak se rozhlas dělal dříve a jak se dělá dnes. Při pozornějším poslechu nám ale do hry vstupuje další prvek – střídání nálad a poloh, což se zde v každé době projevuje jinak. Většinou se to vážné střídá s něčím odlehčeným, např. ve třicátých letech přednášky a reportáže s parodiemi na rozhlasové vysílání od pánů Voskovce a Wericha či Járy Kohouta, v letech padesátých suchopárnost a doba temna se sportovními úspěchy Emila Zátopka, v letech šedesátých napětí s pozvolný uvolněním či v letech 70. a 80. tvrdá propaganda s laskavým humorem Miroslava Horníčka ze silvestra 1984.
Při poslechu si člověk uvědomí, jak moc se za posledních patnáct, dvacet let proměnil styl moderátorů. Dnes, v uspěchané době by jistě na reportáž na téma Oscar pro film Kolja nebylo tolik času a hlavně tolik klidu jako v roce 1997. Dnes by si asi skoro nikdo netroufl projevit takovou lidskost, jakou projevil rozhlasák Robert Tamchyna ve chvíli, kdy posluchačům oznamoval skutečnosti o úmrtí Olgy Havlové. Dnes by to totiž nebylo, jak se říká, nestranné a vyvážené. Takové lidskosti a osobního zaujetí jsem si při úmrtí Václava Havla, které na recenzovaném CD z neznámých důvodů není zastoupeno, rozhodně nevšiml. O tom, co by tu nemuselo nebo mělo být, však později.
Rozhlas má magickou moc rozvíjet imaginaci a fantazii. Nepotřebujeme obraz, stačí nám sluch a zvuková svědectví, která nás mnohdy nenechají chladnými. Když se zaposloucháte do válečných střípků či do rozmanité mozaiky z období 1948-1989, nepřestává vás mrazit a úsměv vám mnohdy ztuhne na líci, aby se alespoň na chvilku rozjasnil – a to i třeba u něčeho zdánlivě nevtipného, jako např. u mírové konference, kde si bere slovo matka deseti dětí, která svůj referát přednáší tak citově, tak tklivě, až se to stává směšným.
Nálady tu doslova pulzují, v jednu chvíli jsme svědky vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou (1950), hned na to dobíháme s Emilem Zátopkem pro zlatou medaili. Zažíváme Pražské jaro, vystřídané sovětskou okupací a nastupující normalizací v čele s fachidioty typu poslance Nového, který se snaží veřejnost přesvědčit o tom, že se měl Palach polít tzv. studeným ohněm. Je to o to palčivější, srovnáme-li cenný autentický snímek s třídílným televizním filmem Hořící keř, mapujícím onu dobu. Uvědomíme si, o jak hrůznou a absurdní dobu jde. Pro ilustraci tento náhled jistě stačí. Bizarních, pozoruhodných snímků zde posluchači naleznou dohromady 116.
Je v pořádku, že okupaci 68 a listopadu 89 zde není věnován nadbytečný prostor, proč taky, když o těchto událostech vyšly dva rozsáhlé komplety, pod kterými je podepsán další vynikající rozhlasák Marek Janáč. Nicméně i zde se naskýtají určitá proč a určitá ale. Proč např. se zde objevují totožné snímky z období první republiky, které před nedávnem byly použity na dvojdisku Volá první republika a pod kterým není podepsán nikdo jiný než opět Tomáš Černý? Mám na mysli např. rozhovor s Martinem Fričem o filmování, nebo pojednání Milady Horákové o ženské solidaritě, či do třetice rozhovor s první naší letuškou. Netvrdím, že nejde o snímky zajímavé, ale proč ta shoda na úkor jiným, jistě neméně pozoruhodným snímkům?
Proč je z dvanácti hodin celých 37 minut věnováno inauguraci prezidenta Miloše Zemana? Snad proto, že jde o prvního prezidenta, zvoleného v přímé volbě, ale nestačil by třeba desetiminutový sestřih? Proč nezazní ani minuta z pohřbu Václava Havla? Když už CD mapuje naše milníky, proč např. Pražské jaro 2011 a ne vstup do EU či do NATO? Zdá se, jakoby se zejména u poslední dekády vytratila pečlivost a spíš jde o nahodilý výběr. Nasnadě je i otázka, neměl-li být použit trochu jiný klíč – namísto bazírování na dějinných okamžicích se více zaměřit opravdu na rozhlasové historické milníky, třeba ukázky ze zásadních pořadů let šedesátých, jakým byla např. Nealkoholická vinárna U pavouka, Gramotingltangl Jiřího Suchého či mezníky v rozhlasové hře (Cristobal Colón v letech třicátých, Čapkova Válka s mloky v letech padesátých či první stereo inscenace – Svěrákova Krápník a Františka z poloviny 60. let). Taky tu jistě byla možnost vydat dvojdisk, třeba o délce 24 hodin, kdy jeden by byl pojat tak, jak je a druhý by se opravdu zaměřil na rozhlasový vývoj, jak slovesný, tak hudební. Třeba se takového počinu dočkáme při dalším výročí, kdo ví. Jsou to ryze subjektivní náměty a připomínky, jak už bylo řečeno. Přesto nadále platí, že jde o výrazný a hlavně pak zásadní počin, který by badatelům, ale i všem příznivcům archiválií a rozhlasu neměl uniknout.
