Čtyřhodinové vyprávění ve formátu mp3 vydal Radioservis v květnu, nahrávka byla pokřtěna na veletrhu Svět knihy. Dramaturg a režisér nahrávky Robert Tamchyna měl šťastný nápad, když zariskoval a nechal vzpomínky načíst samotným Jiřím Menzelem. Přes obavy obou aktérů, hlavně pak pana režiséra, který v bookletu připouští, že jeho neškolený projev by mohl nudit, to bylo šťastné řešení. Souhlasím s Robertem Tamchynou, že díky autorské interpretaci se vyprávění stává autentičtějším.
Velmi si považuji Menzelovy filmové tvorby, ale přiznám se, že ovlivněn různými mediálními výstupy jsem pana režiséra vnímal spíše jako poněkud nabubřelého morouse. Díky četbě jsem musel, a rád, změnit svůj postoj. Text je napsán velmi čtivě, i ze samotného přednesu je cítit obrovská pokora vůči rodičům, divákům, ale i mnoha osobnostem, které měly na Jiřího Menzela vliv. S vděčností vzpomíná na pedagoga z FAMU, režiséra Otakara Vávru, na osudová setkání s Bohumilem Hrabalem, na Rudolfa Hrušínského a mnohé další. Člověka potěší i zdánlivé drobnosti: ve vzpomínkách na dětství zazní poznámka, že „rozhlas vysílal spisovně“…
Vypravěč líčí jisté události v životě mnohdy tak poutavě, že posluchače doslova vtahuje do vzpomínaných dějů. Přispívá k tomu i tím, že politické dění popisuje z pohledu svého tehdejšího věku a svých zkušeností. Menzel je velmi otevřený, na některé svoje filmy je po právu hrdý, za některé se stydí, na jednom místě s pokorou přiznává Zdeňku Svěrákovi notný podíl na filmu Vesničko má středisková. Posluchači se dozví řadu známých, ale i neznámých podrobností o vzniku zásadních filmů, ale i o zákulisí předávání Oscara, čnebo se blíže seznámí s režisérovými názory na politické dění kolem roku 1968.
Poslech rychle uteče, a chtělo by se poslouchat dále. Třeba bychom se dozvěděli, co provázelo zákazy Skřivánků na niti, co z toho pro Menzela vyplynulo, případně jak se dnes staví k filmu Kdo hledá zlaté dno, kterým se „vykoupil“ tehdejší moci. O těchto věcech tu padnou jen drobné zmínky. Nicméně i v tom tkví kouzlo rozhlasových četeb, které bývají často kráceny, upravovány. Mohou se totiž stát lákadlem k přečtení celé knihy.
Nutno ještě dodat, že vzpomínky zahrnují období od dětství až po film Konec starých časů, tedy rok 1989. Byť nutně muselo dojít ke krácení, text je kompaktní a umožní nám průlet přes dětství, studia na FAMU, první celovečerní film Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, udělení Oscara, srpen 1968, Postřižiny, Vesničku, až k zmíněnému Konci starých časů. Vyprávění rámuje citlivě zvolená filmová hudba Jiřího Šusta, který skládal hudbu k Menzelovým filmům.