Tsunami Blues (2014), román o osudech jazzové trumpetistky, jejíž život obrátí naruby přírodní katastrofa, se z podstatné části odehrává na Kubě, zatímco do Brazílie se vydává už ve své prvotině Žluté oči vedou domů (2007) nebo v románu Má nejmilejší kniha (2009). A do brazilského Mato Grosso se s autorkou vydáváme i za česko-brazilským podnikatelem a tím méně známým z obou nevlastních bratří Janem Antonínem Baťou, a to v románu S Baťou v džungli (knižně Torst, 2017).
Nejedná se o jedinou knížku, kterou Markéta Pilátová věnovala rodině zlínského obuvníka: v roce 2020 totiž vydal Nadační fond Jana Antonína Bati dvojjazyčnou česko-slovenskou publikaci s ilustracemi Ivony Knechtlové Jak bratři Baťové obouvali svět, v níž příběh neobyčejné píle, vizionářství a zaslouženého úspěchu nevlastních sourozenců Tomáše a Jana Antonína podává srozumitelnou formou dětem. S Baťou v džungli je však krom jiného i vynikající životopisný román, nejen literární portrét, a v tomto ohledu navazuje na dlouhou tradici české životopisné beletrie a rozhodně snese srovnání třeba s oceňovaným Básníkem Martina Reinera o Ivanu Blatném.
V osudech přemýšlivého, silného, ale i citlivého („píše básně, špatné básně, krásné básně, jeho básně“) Jana Antonína se odráží české dějiny od nadějí první republiky přes její neslavný konec, okupaci, Protektorát a poválečný marasmus až po morální a ekonomickou likvidaci země československými komunisty. To vše je určováno milníky v jeho osobní historii.
V roce 1932 se stává nástupcem svého tragicky zahynuvšího bratra Tomáše v podniku, který tehdy působí v téměř šedesáti zemích světa a zaměstnává tři desítky tisíc lidí. Snaží se navázat na bratrův vizionářský styl a píše knihu Budujme stát pro 40 000 000 lidí, ale také – v pozdějších letech – staví v Brazílii most („chtěl být tak trochu Karlem IV.“). Zasazuje se za obranu Československa, sponzoruje armádu a zakládá veřejnou sbírku, odmítá mnichovskou dohodu. Je ale také velkým kritikem Edvarda Beneše a s tím, jak se snažil lavírovat ve válečných poměrech, je zaděláno na poválečný „problém“, částečně stojící na reálných základech. A nakonec po pobytu v USA, které ho prakticky vyhostily, následuje i druhá, definitivní emigrace. V Brazílii, kde se v roce 1941 usadil, zakládá několik měst po vzoru Zlína (Bataguassu, Batayporã – Baťova dobrá voda nebo Batatuba – Otec Baťa, v kterém v roce 1965 umírá).
Pilátová se jeho osudu zmocňuje s obrovským vhledem i přehledem, vykresluje ho ve vší rozmanitosti jako životnou postavu se silným příběhem, avšak bez patosu, bez přehánění, spravedlivě k němu i ke čtenářům. Její román je mozaikou vyprávění různých aktérů, která vznikla po pečlivém studiu pramenů, ale i v rozhovorech s vnučkou Dolores Baťa Arambasic – v Doslovu k tomu sama autorka podotýká, že se jedná o tzv. „nedělní metodu“, kdy často objev nějakého pramenu vyvolal v Dolores nové a nové vzpomínky.
Dnes již pětasedmdesátiletá dáma Dolores je také jednou z vypravěček, dalším je její otec Ljubodraga Arambasic a přirozeně také Jan Antonín sám. Nechybí jeho dcery Edita a Ludmila a objevuje se i Baťův spolupracovník Laďa Pinka nebo přítel Jindřich Waldes, zakladatel firmy Koh-i-noor, jehož životní osudy skončily dvouletým věznění v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Odtud ho rodina vyplatila, aby o pár týdnů později zemřel po dlouhé cestě do Havany na zánět ledvin. Jedním z vypravěčů je ale i obuvnický závod v Batatubě. Mozaikovité vyprávění není ani trochu chronologické, přesto je logické a tmelí ho jak síla tématu, tak Pilátové důvtipné psaní.
Ve zvukovém zpracování, které nese důvěryhodnou značku Tympanum, předvádí oblíbená herečka Taťána Medvecká další ze svých civilních, a přesto strhujících výkonů. Text se v jejích ústech mění na smysluplnou hudbu hranou ve stálém rytmu a bez zbytečných kudrlinek. Režie a zvukového zpracování se ujal Nikolaj Ivaskiv, básník a zkušený zvukový designér původem z Moldavska, který už pomohl na svět víc než sedmdesáti audioknihám. Pod jeho pečlivým dozorem tak ve studiu Soundguru vznikl další výtečný titul, který k nádhernému textu přidává interpretaci, která je vpravdě uměleckým výkonem.
Je velmi osvěžující narazit na titul, který je ve vší své závažnosti a tragičnosti také plný naděje a optimismu. Potřebujeme si rozhodně mnohem víc připomínat ty skutečně inspirativní osobnosti naší historie. A rozhodně lze tvrdit, že nikdy není dost audioknih interpretovaných Taťánou Medveckou, zejména pokud jejich předloha vznikla „nedělní metodou“.
