Tomáš Etzler patří mezi hrstku tuzemských televizních reportérů, kteří se prosadili v zahraničí. Jako první český novinář obdržel za svou práci prestižní cenu Emmy. Z jeho vyprávění je znát, že jeho motivací je touha po novinářské objektivitě a nezaujatosti. Po krušných začátcích, kdy se několik let živil drobnými pomocnými pracemi, se mu i díky vrozené cílevědomosti až urputnosti podařilo získat vysněnou práci v CNN. Pod její hlavičkou se jako válečný zpravodaj podíval třeba do Afganistánu či Iráku. Ve svém vyprávění líčí zákulisí práce v mezinárodní redakci v Atlantě i úskalí samotného natáčení ve válečných zónách. Nevyhýbá se ani reflexi osobního života. Po odchodu ze CNN zastával pozici zpravodaje České televize v Číně, díky čemuž jeho vyprávění obohacují autentické zážitky z práce v zemi, kde vládnou totalitářské praktiky.
A autenticky zní i audiokniha, která na základě knihy Kdo ví, kde budu zítra, vznikla pod hlavičkou Voxi. Může za to i rozhodnutí neoslovit pro její vznik herce, ale ponechat interpretaci přímo na samotných autorech. Třebaže se oba protagonisté pohybují ve světě médií dlouhá léta, jejich hlasový projev není bezchybný. Ti, kteří jejich práci dlouhodobě sledují, už možná specifika jejich mluvy ani nevnímají, ale neznalé posluchače by mohlo zpočátku překvapit, jak Tomáš Etzler mluví v souladu se svou náturou energicky, až překotně a Jindřich Šídlo výrazně ráčkuje. Většina však jejich specifickým projevům brzy přivykne a soustředí se na opravdu zajímavý obsah. Načtení někým jiným by audioknize rozhodně uškodilo.
Autenticky zní nahrávka i díky tomu, že se striktně nedrží psaného textu. Tu a tam tazatel vkládá drobné vysvětlující vsuvky, jinde dotazovaný své už tak bohaté odpovědi ještě trochu rozšíří. I díky tomu má posluchač dojem, že protagonisté jen nečtou předem připravený text, ale opravdu vedou rozhovor. Z tohoto přístupu však vyplývají úskalí v podobě drobných přeřeků, polknutí či nadbytečných slov, s nimiž se režisér Daniel Tůma a zvukař Ivan Mikota rozhodli vypořádat tak, že je ve výsledném záznamu ponechali a oba interprety nenutili pasáž přečíst znovu. Co však rozhodně nelze omluvit snahou o autenticitu je několik míst v kapitole o Číně, kdy je položená otázka pronesená nezřetelně, jako by někdo zapomněl zapnout mikrofon.
Tomáš Etzler během práce nasbíral na třech kontinentech tolik zkušeností, že by jiným vystačily na několik životů. Jak trefně poznamenává, kdo ví, kde bude zítra. Ať už to bude kdekoliv, nelze než doufat, že bude mít i nadále co vyprávět a že právě vydaná první audiokniha nebude zároveň tou poslední. Až na pár technických nedostatků jde totiž o velmi svěží obohacení audioknižního trhu, které posluchači nabídne více než pět hodin zajímavého poslechu z prostředí, do nějž většina z nás jinak nemá šanci proniknout.
