A začnu nejprve poněkud nevesele. Fakt, že jak Skálu, tak následně Muže z ostrova Lewis řadím mezi vůbec to nejlepší, co jsem v posledních dvou letech četl/slyšel, významně nadhodnotil mé očekávání. Na Šachové figurky jsem čekal jako na literární dar a nebudu zastírat, že mne zklamaly. V porovnání se zbytkem trilogie se mi totiž ne a ne dařilo navázat intenzivnější vztah (a zájem) o hrdiny, o vývoj dílčích zápletek v ději. Postoj k ústřední postavě Fina Macleoda se už tentokrát nijak neproměnil. Tvrdím, že jde o výtečně sepsanou postavu. Charakter se sice nijak zvlášť v průběhu času nevyvíjí, ale zato se nám dostává odkrývání třináctých komnat, tajemství z minulosti a nejrůznějších ran. Hrdina získává na uvěřitelnosti, na lidskosti a také (s ohledem na atmosféru knih) až tragičnosti.
Knihy Petera Maye ale nebývají pouze o Finovi, ale i o lidech, které (znovu)potkává od svého nedobrovolného návratu na rodné souostroví Vnější Hebridy. A zatímco první dvě knihy v tomto směru bravurně kombinovaly tíživé drama s detektivkou, Šachovým figurkám s ohledem na dané žánry dochází dech. Možná paradoxně, neboť May sestavil znovu zapletenec osudů, který se začne rozplétat až díky záhadnému úmrtí (vraždě). A znovu se snaží posilovat témata jako třeba otcovství či vůbec existenciální soupeření se sebou samými a s ostrovem. Ale čeho je moc, to může i uškodit. Drama zde má své hlavní místo a May občas výtečné chvíle a dialogy vystřídá patosem, který (bohužel) tentokrát umocňuje i jinak můj veleoblíbený Jiří Dvořák.
U závěrečného dílu mi vlastně vůbec nejméně fungovaly flashbacky a pasáže vyprávěné ich-formou, zatímco u předchozích dílů takové části patřily naopak k tomu vůbec nejzajímavějšímu.
Když však odstoupím od svých velkých očekávání a od příliš těsného srovnání s prvními knihami trilogie, zůstává román/audiokniha, která si zaslouží pozornost. V kontextu nejrůznějších detektivek, thrillerů (zvláště těch severských) jde o nemálo temnou záležitost, ale s tím, že tíživost zde nevzniká z obavy o holý život, nebo snad kvůli nějakým brutálním vraždám, nýbrž na základě smutku, pocitu ztráty, samoty… Peter May se mi svou trilogií zaryl pod kůži a určitě se k ní znovu časem vrátím, a to bez ohledu na dojem, že trilogie mohla skončit kvalitativně lépe.
