Zatímco v Mlčení je na japonskou kulturu nahlíženo očima cizince, stojí v epicentru mladšího románu samuraj Hasekura. Při hlubším pronikání do textu ovšem zjistíme, že obě knihy jsou si blíže, než by se na první pohled zdálo. Endó totiž dělí svého Samuraje mezi dva hlavní protagonisty. Zatímco Hasekura zabírá menší prostor a jeho putování, život a myšlenky zprostředkovává autor skrze vyprávění třetí osobou, patří zbytek knihy františkánskému misionáři Velascovi, jehož příběh je vyprávěn v ich-formě. I tentokrát se tedy střetávají dva světy, tak vzdálené a složitě komunikující. I tentokrát k nám Endó promlouvá s vědomím, že nebudeme moci všemu porozumět, i kdybychom si to sebevíce přáli.
V Samuraji se autor kromě střetu kultur (opět) zabývá osobním hledáním Krista, který se i v jeho ostatních knihách neskrývá v okázalých katedrálách, ale v chýších. Vztah k víře prochází proměnami, zejména díky bolestným zkušenostem s církví.
Po přečtení anotace, či snad i po poslechu několika úvodních minut audioknihy, by Samuraj mohl působit jako okázalý cestopis. Endó však magickým způsobem pojí exotičnost s obyčejností, velký sled dějů s nehybným stavem věcí. Vypráví román, ale jako by psal poezii. Samuraj působí jako historická freska, současně jako posmutnělá píseň, kterou není radno ani doprovázet hudbou. Je zvučný, a přesto tak křehký.
Ujmout se takové literární látky a vtisknout jí zvukovou podobu představuje výzvu. Anebo rovnou předznamenává riziko až selhání. Vyšehrad se odvážil a vyšlo mu to tak na půl, záleží totiž na vaší citové angažovanosti. Na tom, k jaké z poloh knihy se přikloníte, respektive, zda vůbec onu dvoupólovost v knize budete vnímat.
Martin Zahálka hodlá vyprávět velký příběh, ale zvolil si polohu hlasu, která jde mnohdy opačným směrem. Zahálka je tišší, jen velmi opatrně nakládá s řečovými gesty a zvýrazněním dynamiky ve chvílích, kdy graduje děj. Pro jeho uklidňující barvu hlasu a poměrně konstantní rytmus vyprávění si tak posluchač nemůže dost dobře povšimnout chvil, které si zaslouží akcentovat.
Přesně tak se to má i s hudbou. Není epická, přesto vyprávěcí, scénická, ovšem postrádající místa pro ticho nebo průzračný „výkřik“.
Jestliže je tedy Samuraj působivý zejména svou bipolaritou, audiokniha se kloní jen k jedné z jeho poloh. Pro posluchačský zážitek to nemusí být nikterak na překážku… ale může.
