A tak se nám v rozmezí ani ne jednoho roku dostalo hned dvou dramatizací oblíbeného, notoricky známého (a po pravdě řečeno i výtečného) románu Zdeňka Jirotky Saturnin. Tu první natočil podle scénáře Jiřího Janků režisér Petr Vodička pro Český rozhlas (dále ČRo), premiéru měla letos na Nový rok a obratem ji Radioservis uvolnil do audioknižní distribuce. Druhá pochází z bohaté zásobárny dramatizací Audioteky (zde v koprodukci s nakladatelstvím Šulc-Švarc, dále AT), pro kterou napsal scénář Martin Vokoun a coby režisér ji měl na povel zkušený Jakub Tabery.
Obě nahrávky mají krom rozdílů v délce a hloubce záběru do původního textu i řadu styčných bodů, které v zásadě odhalují problematičnost podobných projektů. V první řadě ani jedna předlohu nikam neposouvá, přesto však také ani jedna nezůstává předloze zcela věrná.
Janků stál v rozhlasové úpravě před úkolem vměstnat co nejvíc původního děje do plochy jedné hodiny. To se mu samozřejmě povedlo především jeho výrazným osekáním a potlačením některých postav. Zejména doktor Vlach zde hraje mnohem menší úlohu než v románu, rovněž některé repliky jsou přisouzeny jiným postavám a některé situace se odehrají trochu jinak. Z první půle zábavné hry soustředěné na rozverné kousky sluhy Saturnina se postupně přeneseme do té druhé, ve které je výrazně akcentován milostný příběh vypravěče a slečny Barbory, aniž by ale děj ztrácel na lehkosti a sympaticky nesentimentálním přístupu.
Naopak autor scénáře verze Audioteky Vokoun, jak se zdá, časově limitován nebyl, takže jeho scénář je věrnější a odchylky, které asi mohou některé posluchače překvapit, vyplývají z občasných pokusů rozepsat původní popisné pasáže do dialogů. Přesto nahrávka nevybočuje z žánru dramatizované četby, přičemž některé jednohlasé pasáže jsou už tak dlouhé, že posluchač pomalu zapomene, že jde o dramatizaci.
Obě nahrávky mají též neuvěřitelnou shodu ve vynikajícím výkonu herců v titulní roli a také v úloze vypravěče. Jak Jaroslav Plesl (AT), tak Martin Pechlát (ČRo) podávají výstředního komorníka s anglickým klidem a se šarmem a inteligencí, které postavě náleží. Rozhlasový vypravěč Miloslav König sází na jistou starosvětskou zdrženlivost, ba dokonce naivitu, aniž by v dialozích i vyprávění svou postavu přehnaně karikoval. Saša Rašilov (AT) naopak dodává vypravěči lehce pobavený odstup, který nahrávku zdobí; dokonce se dá říct, že jeho popisné pasáže jsou tím nejlepším, co Audioteka tímto titulem dala světu.
Představitelé dalších postav v obou produkcích tvoří směs výtečných, běžných i příšerných výkonů. Z těch, které bychom chtěli vyzdvihnout, patří rozhlasová kreace Elišky Zbrankové v roli sebevědomé, ba možná i lehce ironické slečny Barbory, a v obou nahrávkách i role Milouše, kterou ztvárnili Vojtěch Hrabák (Čro), resp. Pavel Neškudla (AT). Do kyselého jablíčka koušeme neradi, ale přesto: Ivan Trojan (AT) jako doktor Vlach působí nesoustředěně a roli vlastně víc čte než hraje, což je u umělce jeho kvalit obrovská škoda. Milan Šteindler (ČRo) jako dědeček přehnaně stylizovanou dikcí portrétuje mnohem víc jakéhosi nerudného četníka než bohatého prvorepublikového noblemana na penzi. Karikatuře se v téže roli u Audiotéky na několika místech nevyhnul ani Viktor Preiss, jeho dědeček je však většinou přesný. Ostatní role už spadají do prostřední kategorie z oněch tří uvedených.
Shrnuto a podtrženo: jedna i druhá nahrávka přinášejí nenáročnou, očekávatelnou zábavu – ale také v podstatě už nic dalšího, čím by si snad měly zasloužit zvýšenou pozornost posluchačů.
