K jeho poetické tvorbě (konkrétně k povětšinou infantilním limerickům), ale i k samotnému Mackovi jakožto tvůrčí personě, se poměrně trefně vyjádřil básník a textař Jiří Dědeček v článku Veršotepec z ODS napsaném pro Mobilserver (dnes součást iDnes.cz) v roce 2003: „Vy všichni, dámy a pánové redaktoři, přestaňte mu už konečně namlouvat, že je napůl milován a napůl nenáviděn, že má vkus a že je zkrátka renesanční člověk.“ (Citováno z knihy Bát se a krást, Praha 2005) Je v tom opravdu nastavené zrcadlo: rychlost, s jakou chrlí své texty, je sice dechberoucí, avšak stejnou měrou udivují i jejich pokleslost a zjednodušující plochost.
Saturnin při chuti je v pořadí čtvrté nastavení Jirotkova originálu (ten si můžete vychutnat v několika interpretacích, třeba v pohodovém vyprávění Jana Hartla nebo v mírně exaltovaném přednesu filmového a seriálového Saturnina Oldřicha Víznera). Nejslavnějšího komorníka české literatury zastihujeme v Libni, kde kupuje menší zámeček, aby měl kde složit hlavu a být nablízku své snoubence Amélii. V Mackově podání totiž Saturnin není sluha, to je jen taková kratochvíle, ve skutečnosti se totiž živí jako obchodník s uměním.
Ústředním motivem je protentokrát výchova klackovitého Milouše v dospělého muže, ba přímo milovníka, což s sebou přinese spoustu legrace. Většinou tedy v podobě misogynních hlášek jak ze sekce Vtipy o ženách jistého segmentu zábavních serverů českého internetu, ale aspoň to. Zápletka je přesně podle Werichova hesla „to je blbý, to se bude líbit“, vyprávění pak stojí o něco výš, a to především pro svou mozaikovitost. Mackův vypravěč, kterým je na rozdíl od originálu samotný Saturnin, totiž prokládá plytký děj množstvím zábavných glos a poznámek na různá témata (jak uspořádat knihovnu, co si myslí psi o soužití s člověkem, jak noblesní dáma hodnotí malby Pabla Picassa apod.). To pak působí jako celkem přijatelný způsob, jak napsat svižnou a čtivou knížku – nakonec to nejlepší z Macka je stylistika, která je povětšinou na výši, i když se rozhodně nedokáže přiblížit jazykové nádheře, jakou představuje Jirotkova předloha.
Tím ale výčet kladů končí. Jirotkova knížka má prostoduchý děj, v tom se od Mackovy nápodoby neliší. Její kouzlo ale spočívá v interakci velmi dobře vymyšlených postav a situační i slovní komice. Jirotka zručně konstruuje situace, v kterých mohou postavy jednat a hlavně komentovat děj jakožto nositelé myšlenek odpovídajících svým charakterům. Je to vlastně jakási obdoba commedie dell’arte, Jirotkův román je také založen na pevných a do značné míry neměnných charakterech, které dávají čtenáři jistotu a tudíž i stabilní chuť se ke knížce vracet. Mackův Saturnin je oproti tomu založen na žvástu. Tam, kde Jirotka vede vyprávění k jednoznačné pointě či slovní hříčce, rozplizne se Mackova upovídanost dost často v trapné nejasnosti.
Od vydání prvního pastiše Saturnin se vrací (2017), který byl podle dostupných informací sepsán s požehnáním a dokonce snad na výzvu dědiců autorských práv spisovatele Jirotky, uplynulo šest let. Za ty čtyři knížky dokázal Macek neposunout téma nikam, nic k němu nepřidat, ale naopak mu hodně vzít, především esprit a šarm. Jako by toho nebylo málo, ani výkon interpreta Jaromíra Noska není z nejpovedenějších. Nelze mu upřít snahu text jen suše neodvyprávět, špatná však je za uši tahající nedbalá výslovnost a poměrně rušivé stoupání hlasem na konci vět u ohlášení obsahu následující kapitoly. Je to obrovská škoda, protože jinak jde o sympatický výkon plný osvěžujících změn poloh i rytmu s dobrou intonací. Po všech ostatních stránkách je audio bez problémů. Příjemná je střídmost v užití hudby jen jako krátkých předělů na konci kapitol a samozřejmostí u vydavatelství Voxi je i perfektní čistý zvuk.
Kdo nic nečeká, nebude zklamán. Své posluchače si Mackovy knížky jistě najdou, především pro méně náročného vyznavače slovního humoru a laskavějších forem sarkasmu mají co nabídnout. Macek nepíše literaturu, ale spotřební texty. A jako na takové je potřeba se dívat i na jeho Saturnina.
