Není příliš divu – kolonizace přinášela množství momentů, které byly pro literáty unikátní a na kterých bylo možné zkoumat povahu člověka, ukázat střet civilizací, nebo jen napsat dobrodružné kratochvilné čtení.
Román Lovec jelenů amerického klasika Jamese Fenimora Coopera se odehrává v polovině 18. století v divočině kolem jezera Otsego. Hlavním hrdinou je mladý bělošský lovec Natty Bumppo, zde přezdívaný Lovec jelenů (později se z něj stane Sokolí oko nebo Kožená punčocha), který se vydává se na své první velké dobrodružství, aby se připojil ke svému indiánskému příteli Čingačgúkovi (Velkému hadovi), synovi mohykánského náčelníka. Společně se snaží vysvobodit Čingačgúkovu snoubenku, kterou unesli nepřátelští Huroni. V průběhu děje se Natty dostává do prvních střetů s indiány, učí se bojovat, čelit smrti a poznává tíhu morálních rozhodnutí v prostředí, v němž je hranice mezi životem a smrtí křehká.
Jde o dějově první příběh pentalogie Příběhy Kožené punčochy, do které jako druhá část patří i slavný Poslední Mohykán, jenž je komunitou milovníků podobné literatury zhusta považován za nejlepší indiánku vůbec. (Ve zvukové podobě mimochodem vyšel před třemi lety v interpretaci Jiřího Schwarze). Lovce jelenů však Cooper napsal až jako poslední knihu v sérii, a to v roce 1841, deset let před svým úmrtím.
Text možná i proto působí jako vypravěčsky nejvyzrálejší z celé série, byť se jedná o populární žánrové čtivo bez velkých uměleckých přesahů. Přesto z něj sálá barvitost popisů přírodních scenérií, zkušené líčení bojových scén i unikátní kontrola nad tempem a rytmem vyprávění, kterou bychom snad v některých starších prózách postrádali. To vše je samozřejmě i zásluha překladatele Jiřího Joska, jemuž vedle poezie a díla Williama Shakespeara osud postavil do cesty i tento titul.
Nepříliš složité struktuře a zjevné zastaralosti textu, ale také jistému zvýraznění prvků, které posouvají děj kupředu, odpovídá i interpretace Otakara Brouska ml., který obdivuhodně odstiňuje prosté lyrizující líčení od přímých řečí a akčních pasáží jak mírnou změnou tempa, tak zcela slyšitelnými změnami hlasu a vpravdě hereckým ztvárněním dialogů. Jistá dodatečná rytmizace plynoucí ze střídání hlasových poloh knihu oživuje a nadmíru jí prospívá.
Interpret tak v režii Jana Koukala výtečně aktualizuje klasickou dobrodružnou knížku z předminulého století do tvaru, který je mnohem přístupnější současnému recipientovi, čímž zároveň přináší jednu z nejpádnějších odpovědí na otázku, jaký smysl audiokniha má. Vydavatelství Tympanum totiž občas sáhne po předloze, která zrovna nepatří mezi nejžhavější novinky literární produkce, ale už chvíli po začátku poslechu začne být zřejmé, že nakonec zůstane jen nadmíru zajímavý posluchačský zážitek.
