Kriminálky Davida Urbana oceňujeme nejen pro jejich vypravěčskou lehkost, ale především pro jejich uvěřitelnost a schopnost zasvětit čtenáře i posluchače do toho, jak v tom kterém případě probíhá v praxi policejní vyšetřování. Díky Urbanově profesní zkušenosti jde o exkurze nanejvýš fundované – s čímž se pojí i jistá naturalističnost líčení nejen míst činu. O románu Oči za oko, chrup za zub toto platí prakticky dvojnásob.
Téměř desetihodinové vyprávění se tentokrát po několikarománové odmlce částečně vrací k tématu dětských obětí, což je právě jeden z důvodů, proč – co se tématu týče – půjde pro některé posluchače o ne právě oddychovou záležitost. Vše začíná tím, kdy se dospělý muž probere na místě, kde jak brzy pochopí, bude brutálně mučen. V následující scéně už vyšetřovatelé nacházejí jeho zohavené mrtvé tělo zabalené v igelitu a pohozené nedaleko silnice. Jenže v tomto příběhu zdaleka nepůjde o oběť poslední.
Od ohavných mrtvol umučených dospělých se na čas vyprávění stáčí k týraným a zneužívaným dětem, které s vyšetřování mají, zdá se, úzkou souvislost. Policie totiž brzy zjistí, že v Praze úřaduje brutální sériový vrah, který si vybírá oběti z řad zločinců – a to ne jen tak ledajakých. Vybírá si totiž ty, kteří se nezřídka dopouštěli násilí na dětech. Odtud pak pramení nejen nelehké morální dilema kriminalistů, ale také podezření, jestli náhodou tajemného mstitele nemají hledat ve svých řadách.
Příběh o tom, že nic není jenom černobílé, a tím spíš není jasná odpověď na otázku, kdo je padouch a kdo hrdina, bravurním způsobem opět načetl Filip Švarc. Na jeho prokreslování postav hlavních hrdinů už si dle ohlasů většinou posluchači zvykli a jeho přístup mají rádi. Zahrnuje totiž určitou lehkost, díky které jsou i tak těžké momenty, jako jsou ty líčené v tomto románu, o něco snadněji zpracovatelné. Přes těžké téma jde stále o deset hodin poslechu, které může posluchač i díky kvalitní práci režiséra Daniela Tůmy a hudbě Karpof Brothers strávit v poklidu.
Tato audioknižní série románů z pera držitele Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivku se ostatně s postupem času stala značkou kvalitního úniku do příběhu, kde nic neruší – kde nemusíme pochybovat o realističnosti líčených scén vyšetřování a kde interpret pod režijním vedení přesně ví, co dělá, takže ho žádné slovo ani věta nepřekvapí.
