Peter May Skálou a s navazujícími dalšími dvěma romány triumfoval nejen ve své domovině. Při pohledu na žebříčky prodejů by jeden tipoval, že May prostě napsal jen další oblíbenou detektivku. Jenže vyšetřování, které vede Fin Macleod, se však čím dál tím více noří do roklin lidské nenávisti. O vraždu a odhalení pachatele tu vlastně ani nejde. To co se stalo a stane na skále, malém ostrůvku, bičovaném větrem a vlnami Atlantického oceánu, navždy mění osud i duši.
Detektiv Fin je jako ze švédské detektivky
Zaposlouchal jsem se do první kapitoly a rozpomenul se na všechny keplerovky, holeovky, na boom severského krimi, thrilleru a detektivky. Příbuznost by tu byla – dramatická, svým způsobem pustá krajina, kterou užívají podobně drsní, ošlehaní lidé. Při Mayových popisech plasticky vyvstává obraz celé krajiny, zpravidla sužované psím počasím. A samozřejmě je tu detektiv Fin, přičemž nejde o Fina, ale o obyvatele Skotska. Se severskými kolegy ho pojí vnitřní traumata, rozevranost, odměřené chování (které asi nějak souvisí s jeho minulostí) a současně jakási "cool drsnost", která posiluje jeho charisma. Dlužno podotknout, že toho na něj autor naložil dost, v určitých momentech si čtenář může říkat, že snad až příliš mnoho. Jenže právě pasáže, kde May nechá Fina promlouvat v první osobě a nořit se do dávných tragédií, které nutí k hlubokému ponoru – ať již muvíme i četbě nebo poslechu.
I když se mi mnohé (audio)knihy skandinávských autorů líbí, Peter May je zkrátka obrazně shodil ze skály. (Berte to jako určitý nástin spoileru.) To, co totiž začíná jako tradiční, byť poutavá, detektivka, se rozšiřuje o prvky dobrodružného, až mysteriózního psychologického dramatu. Třeba o pocitech viny, o zhoubě závisti a žárlivost, o výchově dětí, o přírodě, která se člověku brání, a o tom, že letitý rituál lovu a pojídání terejů je vzdor ostrovanským tradicím již barbarstvím. O tom, že své minulosti a prostředí, kde jsme vyrostli, nelze utéci, i když se člověk snaží jak chce. To propojte s velkým vypravěčských stylem, který překračuje hranice žánru.
Co bolí víc než vražda
Fin Macleod se vrací na skotský ostrov Lewis, tedy… je povolán, protože se ve zdejší loděnici odehrála brutální vražda, která náramně připomíná kauzu, na které náš pátrač pracuje v Edinburghu. Fin má zjistit, zda náhodou oba případy spolu nesouvisí, místo klasického pátrání ale spíše kráčí ve svých vlastních stopách z minulosti. A s návraty na místa, která jste opustili, většinou souvisí bolest. Jen sem tam se zalesknou vzpomínky na světlé dny, ale spíše vyvstává řada těch trpkých: zrada přítele, zrada lásky, šikana, strach, a hraniční prožitek z lovu ptáků na nebezpečné skále. A pochopitelně tajemstvím opředená smrt.
Jak jsem poslouchal, začal jsem do stylu a hlavně příběhu pronikat, pohlcoval mě a nepustil. Jednou nohou jsem pořád toužil objasnit brutální vraždu, ale (jaksi paradoxně) mě to čím dál tím méně zajímalo a chtěl jsem znát osudy všech postav, kterým Fin znovu vstupuje do života. Nebudu prozrazovat, zda se případ objasní, a už vůbec, co se na skále skutečně stalo a stane, rozhodně jsem se však nechal autorem vést a ani neměl touhu honem listovat na poslední strany, zda jsem si správně tipnul pachatele. Klíčová otázka kdo je vrah přestala být tak podstatná.
A to vše i ve zvuku
Nemohu nevychválit také zvukové zpracování, ve kterém knihu čte herec Divadla na Vinohradech Jiří Dvořák. Jeho hlas a formulace se mi líbí ještě mnohem více než přepatetizovaný Pavel Rímský a příliš drsňácký Martin Stránský, další oblíbení předčítači detektivního žánru. Dvořák se Stránskému sice dost podobá, ale zabarvuje více dialogy dramatičností až osudovostí.
Budu jen doufat, že se českého vydání dočkají i dva zbylé díly trilogie Petera Maye.
