Mezi nimi byla i Valja Stýblová (1922-2020), členka komunistické strany, dokonce normalizační poslankyně Federálního shromáždění, zasloužilá umělkyně, ale také profesorka neurologie, celoživotní lékařka a pedagožka lékařské fakulty a v neposlední řadě i plodná a zajímavá spisovatelka. Svou první prózu, novelu Mne soudila noc, napsala v roce 1948 a ukázky publikovala časopisecky, ale na její kompletní vydání si musela počkat devět let, než ji v roce 1957 vydal Československý spisovatel jako její pozoruhodný literární debut. Příběh dvou mediků Jana a Alberta, kteří v poválečné turbulentní době provádějí tehdy nezákonné potraty ženám, které si z nejrůznějších důvodů nemohou dovolit mít dítě, poskytla v roce 2001 vynikající herecké příležitosti Ivanu Trojanovi a Jiřímu Langmajerovi. Nepříliš nápaditou rozhlasovou hru napsala Šárka Kosková a v rámci cyklu Příběhy z lékařské brašny ji režíroval Ivan Chrz. I přes výhrady je v ní zřetelně slyšitelné to, proč se Stýblová stala od začátku velmi populární autorkou: nejde ani tak o sázku na atraktivní lékařské prostředí, ale o problémy, které na pozadí svých příběhů Stýblová řeší. Jde o otázky morální a existenciální, zkoumané do hloubky, s pochopením, bez zbytečného patosu a s jednoznačným vyzněním. To vše bylo vlastně dost vzdálené tomu, co po literatuře požadovali komunističtí teoretikové a především straničtí bafuňáři okupující vedoucí pozice v oficiálních nakladatelstvích.
Rozhlasového zpracování svých textů se Stýblová dočkala ještě několikrát. V roce 1975 vznikla rozhlasová hra Rychlík z Norimberka, která vypráví o emigrantce paní Hahn, jež se vydala na návštěvu příbuzných do Československa. Hra byla sice poplatná své době, nicméně asi ne dost, protože pásky s nahrávkou místo do vysílací místnosti putovaly do trezoru. Premiéra se tedy vysílala až v roce 1990, v roce 2022 ji k těsně nedožitým autorčiným stým narozeninám Rozhlas reprízoval a letos ji Radioservis poskytl širokému publiku jako audioknihu.
V rozhlase se v roce 1982 odehrála i zvuková premiéra o rok dříve vydaného nejznámějšího románu Valji Stýblové Skalpel prosím. Ten svou popularitu získal především díky vynikajícímu filmové adaptaci režiséra Jiřího Svobody z roku 1985, v němž jednoduchý, ale mimořádně silný příběh snímá dynamický kamera Vladimíra Smutného za zvuků hudby Svobodova dvorního skladatele Jozefa Revallo, a v němž se v hlavní roli představil divadelní génius Miroslav Macháček.
Příběh Profesora, úspěšného neurochirurga a svým způsobem lékařské celebrity, který se musí rozhodnout, zda odoperuje malému chlapci komplikovaný mozkový nádor, který se všem ostatním odborníkům jeví jako inoperabilní, je ve skutečnosti oslavou lidskosti, naděje a života, natolik zručně napsanou, že nepůsobí ani prvoplánově, ani banálně, přestože v důsledku banální i prvoplánová je. Je to skvělý text i po víc než čtyřiceti letech a momentálně poskytuje výtečný materiál pro interpretační umění Martina Preisse v rámci audioknihy vydané nakladatelstvím Šulc – Švarc ve spolupráci s Audiotékou. Zkušená režisérka Helena Rytířová vede Preisse k věcnému, od prostého sdělování se minimálně vychylujícímu vyprávění, z něhož se všechny ty drobné příhody vynořují s lehkostí a přirozeností. A v němž se rozhodně neutápí ani to, co tvoří gró knihy, totiž to, jak hlavní hrdina rekapituluje a reflektuje celý svůj osobní i profesní život během relativně krátké doby příprav na složitou, náročnou a dlouhou operaci.
Bez jakékoli nadsázky lze říct, že Skalpel, prosím představuje nejen jednu z nejlepších knih tzv. oficiální literatury, ale také knihu obecně platnou i krásnou. Pokud se rozhodnete nechat si ji vyprávět Martinem Preissem, dostanete víc než devítihodinový skvělý zážitek a také spoustu podnětů k zamyšlení.
