Petra Klabouchová po svých dosavadních úspěších sáhla k motivu všudypřítomné smrti, která je pro odsouzené, dozorce i kata denním chlebem (toho skutečného je však v celách zoufale málo). Autorka zachytila zevšednělé peklo, v němž už nelze bojovat o nic jiného než o důstojnost. Nedat svou kůži zadarmo, jít poslední cestou vzpřímeně a nenechat se zohavit jako zvíře, to jsou poslední přání vyobrazená s neuvěřitelnou prostotou.
Klabouchová volí nevyumělkovaný slovník, jímž nás uvádí do kulis pražské sekyrárny, lidských jatek, vztahů a myšlenek lidí, jimž nezbylo už nic. Duch Pankráce není metafora vanoucí mezi zdmi cel. Duch Pankráce alias Karlíček, vlastním jménem Karel Rameš, byl tím, kdo bez jakéhokoliv nároku na odměnu umožňoval odsouzeným poslat poslední vzkaz blízkým, rozloučit se a dokonce prožívat záchvěvy posledního milostnéhocitu. Spisovatelka postavila román na průzkumu šesti tisíc motáků, které Rameš během několika let své práce v pankrácké věznici nashromáždil.
V audioknize v nich z minulosti promlouvají Klára Suchá, Petr Neskusil, Karolína Půčková, Adam Ernest a Kajetán Písařovic, který zároveň drží hlavní interpretační „veslo“. Toto koncepční rozhodnutí činí z poslechu plastickou zkušenost. Písařovic má navíc specifický projev vyčleněný pro kapitoly nadepsané Duch Pankráce, v nichž situaci nahlížíme přímo očima Karla Rameše. V těchto pasážích Písařovicův hlas jakoby hlasově zhrubne prožitou zkušeností a bez zbytečných manýr staví osobnost „posledního přítele“ a jeho zdánlivě obyčejné statečnosti.
Audiokniha nás však zavádí i do mysli katů a dozorců. Z jejich vyobrazení v Písařovicově podání běhá mráz po zádech. Kontrastem k tomu jsou milostné city mezi „Robertem Lví srdce“ a „královnou Annou“, které v jeho interpretaci tepou s jemnou vznešenou oddaností. Příběh lásky, která vzplanula na motácích posílaných z cely do cely uprostředbeznadějě nacistické diktatury, nechal Písařovic vyrůst jako chvějivou květinu – opatrně, s pokorou a bez velkých hereckých gest.
Určitá strohost a syrovost přednesu dokonale posloužily scénám děsivým. V nich Písařovic jako by ukazoval hlasem tam, kam se instinktivně nechceme dívat: do kouta cel, kde se do zvířecí podoby krčí vyděšená odsouzená, na pomatenou matku, která okradena o novorozeně svírá kus hadru, na dlažbu, kterou je třeba neustále čistit od krve, ale skrze hledí pušky i do očí lidských bytostí těsně před popravou.
Audioknihus úctou a zkušeností režíroval Daniel Tůma, podle jehož slov je škoda, že podobných textů nevzniká víc. S Kajetánem Písařovicem tvoří sehraný tandem, v Duchovi Pankráce jej nechal opět zpívat (jako ve výborném audiodíle Dobří holubi se vracejí). Díky tomu můžeme mimo jiné pocítit křehkou, nezbadatelnou sílu veršů Kde domov můj.
