Děj knihy je zasazen do USA, kde ve Skalistých horách zastihujeme mladíka Mika a jeho kamarádku Bessy na výletě na poněkud zvláštním místě: u Stříbrného potoku totiž vyrostla vesnička pozoruhodných víkendových staveb, které zároveň slouží jako protiatomové bunkry. Jedna z nich patří Mikově otci, kongresmanu Spojených států, a pro mladou dvojici znamená nocování v ní to, že bude ušetřena náhlé jaderné katastrofy.
Po několika dnech, kdy zůstanou uvězněni v bunkru a informace o světě venku získávají jen prostřednictvím počítače, se jednoho rána uvolní betonové kryty oken a oni spatří hnusnou, v prachu se topící krajinu bez Slunce. I tak jim nezbude nic jiného, než vydat se prozkoumat, jak rozsáhlá katastrofa byla a zda někde zůstali nějací lidé.
Děj není komplikovaný, jednotlivé události jsou popsány se strohým nadhledem a nepředstavují výsledek nějakého gejzíru fantazie, spíš jsme se s jejich jednotlivými předobrazy mohli setkat v jiných knihách na stejné téma. O poznání lépe vycházejí postavy a jejich charaktery. Zde František Niedl nejde tou nejsnazší cestou, a jak dvojice hlavních hrdinů (především pesimistický a skeptický Mike, jehož chování čtenáře asi často zdvihne ze židle), tak i řada postav vedlejších je vykreslena pečlivě a uvěřitelně, s dobře propracovanou psychologií.
Zvuková podoba Slunce na útěku je možná dramaturgicky a režijně poněkud odbytá (není třeba sjednocen způsob ohlašování kapitol, takže do 23. kapitoly uslyšíme slovo kapitola před a od 24. kapitoly za číslovkou), přesto přináší to, co je na titulu nejzajímavější, totiž příjemný, tentokrát bluesově zastřený přednes veterána nahrávacích studií Martina Preisse. Ten si už dávno našel osobitý způsob interpretace, který je založen na porozumění textu včetně jeho struktury (což je znát u náročnějších titulů, například Pasternakova Doktora Živaga nebo Wellsovy Války světů, celkem to ale prospívá i jednodušším žánrovým titulům, s jakým máme tu čest i nyní).
Zároveň se Preiss nebrání ani výraznému hereckému ztvárnění dialogů, to však v tomto titulu ustupuje celkově věcnému podání textu, což je možná přece jen škoda. Kniha totiž může i přes svou nijak neobvyklou délku asi osmi hodin působit trochu rozvláčně.
Titul bývá občas srovnáván se slavným Malevilem Roberta Merleho, avšak tam, kde Merle ukazuje naději, Niedl dovádí příběh k totálnímu zmaru a jistého rozostřeného happyendu dosahuje až mimo základní příběh. Vlastně bychom měli vzít jako referenční jiné klasické dílo postapo literatury, a to McCarthyho Cestu. Slunce na útěku ji připomíná především motivem putování, nekomplikovaným lineárním vyprávěním, ale také zjevným konzervativním světonázorem autora.
Ten se u Niedla propisuje do děje jeho knih poměrně často, zároveň také někdy nepříjemně hraničí s rasismem či misogynií (a možná tu hranici i překračuje) a občas zcela nezáměrně ilustruje limity toho způsobu přemýšlení, které někteří nadšeně a jiní s despektem označují za „zdravý rozum“ či „common sense“.
Pokud ale odhlédneme od všech neliterárních okolností, u Niedla nám vždycky zbude solidně napsaný příběh. I když možná někteří čekáme od literatury trochu víc, je dobrý, promyšlený a zajímavý příběh ten pravý důvod, proč ji lidé čtou. František Niedl to dobře ví a umí se podle toho zařídit.
