Kadetovi Peterovi Heywoodovi bylo pouhých osmnáct let, když se dal do služby na palubě lodi Bounty, která byla postavena v roce 1784, aby o tři roky později zahájila svou první a současně poslední plavbu. Právě z jeho hlediska pozorujeme události vedoucí ke vzpouře proti despotickému kapitánovi Blighovi, který vynikal mezi už tak strašnými způsoby zacházení s námořníky nelítostnou krutostí. Dychtivost mladíka zamilovaného do moře, který poznává brutalitu neomezené moci, předává Miroslav Táborský posluchačům jako proud naléhavého sdělení. S údivem popisuje sebemenší provinění, trestané ránami holí, devítiocasou kočkou a osmačtyřiceti hodinami v ráhnoví.
Za Táborského větami se rozehrává souboj dvou myslí – kapitán William Bligh představuje oddanost hierarchickému zřízení a totalitnímu řádu, poručík Fletcher Christian pak respekt k individualitě, lidskost a právo volby. Postupně nasloucháme Heywoodově vykreslení událostí, které se staly i motivem románu Ostrov Roberta Merlea, napsaného v roce 1964. Tělesné tresty uvalované na námořníky byly běžnou součástí života na moři, krok za krokem však kapitán Bligh navyšoval násilný tlak na jemu svěřené muže, až přetekl pohár jejich trpělivosti násilí vydržet. Zde je vyprávění kadeta Heywooda vystřídáno četbou zápisků o všem, co nastalo za peklo kapitánu Blighovi a mužům, které spolu s ním vzbouřenci vysadili do člunu na volné moře. Ve finále nahrávky Vzpoura na lodi Bounty pak Táborský přednáší z dopisů mezi Peterem a jeho matkou a z výpovědí svědků a obžalovaných před soudem. Utrpení v hlase věnuje například i lodnímu lékaři, který se snaží obhájit svou netečnost vůči trýzni lodníků: „Co pomůžeš lítostí druhému, když mu rozedereš duši?“
„Služba na moři – půl pekla,“ uslyšíme slova jednoho z námořníků během celého martyria. V takřka třináctihodinové četbě Miroslava Táborského zazní i myšlenky Jeana Jacquese Rousseaua, o nichž vypráví Peterovi Heywoodovi starší lodník pan Morrison. To ztělesňuje humanistické smýšlení postavené spolu s pochybnostmi o tom, kdy společenský řád slouží člověku a kdy slouží otrocky člověk řádu na vlastní úkor. Celé líčení staví také do kontrastu civilizaci a pojetí cti a přátelství domorodců na ostrově Tahiti. – Možná netušíte, že Peter Heywood se později stal tím, kdo sepsal základy gramatiky jejich řeči. V určitém smyslu lze o Vzpouře na lodi Bounty hovořit jako o dobrodružném románu, který žánrově zasahuje i do dokumentární literatury a samozřejmě jde rovněž o pozoruhodný cestopis. Hudba obohacující jednotlivé kapitoly je perfektně zvolená a žánr podporující.
