Žánr hororu v českém prostředí kvetl většinou jako příměs jiných žánrů. Jak v kinematografii, tak v literatuře jej nacházíme často ve spojení s groteskou nebo sklonem k nadsázce. Bývá to zdůvodněno tím, že v dobách Československa byl horor považován za umělecký projev zkažených západních imperialistů, a tak Juraj Herz některé své filmové skvosty přiodíval do obleku pohádky (Panna a netvor, Deváté srdce, později v roce 2009 se mohl bez dohledu cenzorů rozmáchnout v režii snímku T.M.A.). Výběr z hroznů, audiokniha Smečka, je důkazem, že dobrý horor prostý švandrlíkovských vtípků již zapustil v českém kulturním prostředí kvalitní kořeny. Podle slov Jiřího Sivoka, který výběr sedmnácti povídek sestavil, bylo bohužel nutné odmítat převis dalších zajímavých autorů, v jeho sítu se však zachytili ti prověření a zdomácnělí v nakladatelství Golden Dog.
Jako narátor audioknižní verze prokázal Libor Böhm s jistotou svou profesionální zkušenost a chopil se hororu se ctí, přestože sám čte knihy tohoto žánru jen zřídka a nebylo to pro něj tím pádem zrovna jednoduché: „Ve Smečce je plno scén, které se nečtou snadno v duchu, natož nahlas. Díky tomu, že jsem mohl natáčet v klidu ve svém studiu doma a produkoval celý projekt sám, mohl jsem si práci rozvrhnout tak, abych se mohl naladit na každou povídku zvlášť a načetl každou v jeden den, protože jsou každá jiná.“
Natáčení probíhalo během letošního března a dubna. V solidním zvukovém designu je zařazeno vkusné množství ruchů (například zvuky úderů do psacího stroje, úprava hlasu znějícího v telefonním hovoru a samozřejmě vytí), a to tak, aby neodváděly pozornost od sdělení textu. Kamenem úrazu narátorství může být interpretace ženských postav (v případě interpreta muže), ale i dětí, protože lze snadno sklouznout k nevhodně komickému či infantilnímu tónu. Tomuto riziku se Libor Böhm obratně vyhnul, navíc se dokonce musel popasovat s výzvou mluvit hlasem psím a místy i štěkat (a to děsivě). Pokud při kontrolním poslechu unikly některé nedokonalosti, v celkovém působení nevyčnívají díky fantasknímu charakteru textů. V závěrečné povídce Morta Cassela, čestného zahraničního hosta a trojnásobného držitele Bram Stoker Award, korunujícího celý soubor, je však jako piha na kráse chybná výslovnost ve výraze bruja (španělská čarodějnice či vědma).
Celkový dojem z místy surreálných a místy vyloženě nechutných scén čtených Liborem Böhmem střízlivým tónem, při němž zvládl nepropadnout exaltovanému projevu, udělá radost všem, kteří si libují v tématech mystického zla, života po smrti, násilí mnohdy plného střev a osudech všech, které dobrý konec prostě nečeká. Z Böhmových vět kane jako z tlamy obludy delirický šlem. Oproti kinematografii v zobrazování násilí nemá literatura žádných hranic. Smečce se dá ve vážnosti vytknout jediné – mezi jednotlivými literárními díly by jí slušely delší pauzy, aby mohl posluchač popadnout dech. Hudba Ondřeje Morcinka tvořící předěly ale vhodně mrazivým způsobem ladí s hlavním motivem celé audioknihy: čistou hrůzou.
