V roce 1963 spatřila ve významné edici Život kolem nás nakladatelství Československý spisovatel světlo světa sbírka tří povídek Směšné lásky (tři melancholické anekdoty), která si obratem získala čtenářskou popularitu, obdiv kritiky, ale i pozornost filmových tvůrců – podle dvou povídek vznikly dva výjimečné filmy české kinematografie, Kachlíkův Já, truchlivý bůh s mimořádnými hereckými výkony Miloše Kopeckého a Pavla Landovského a Bočanovo Nikdo se nebude smát, kde antagonistickou dvojici lehkovážného kunsthistorika a umanutého autora špatné výtvarné studie ztvárnili skvělý Jan Kačer a geniální Josef Chvalina.
První porci Směšných lásek uzavírá dnes již pozapomenutá povídka Sestřičko mých sestřiček, po ní následovaly další dvě knihy – Druhý (1965) a Třetí sešit směšných lásek (1968). Tato původní vydání obsahují celkem deset povídek, z nichž Kundera pro první souborné vydání (paradoxně vyšlo již v roce 1967, avšak v překladu Slavo Marušiaka slovensky, české vydání následovalo v roce 1970) vybral osm. V exilovém souborném vydání v roce 1981 v kanadském nakladatelství Sixty-Eight Publishers odstranil i povídku Já, truchlivý bůh a v tomto složení sbírka vyšla i v Atlantisu v roce 1991 a dalších třech vydáních.
O první zvukovou podobu svých povídek se v roce 1992 postaral sám Milan Kundera, když pro Československý rozhlas načetl v Paříži povídku Zlaté jablko věčné touhy. V roce 1998 celý soubor zprostředkoval zrakově postiženým posluchačům na nahrávce Knihovny a tiskárny pro nevidomé Ladislav Mrkvička. Rozhlasová podoba povídek, která na CD s mp3 soubory vyšla vzápětí po odvysílání péčí Radioservisu a kterou nyní vydává Supraphon, vznikla už v roce 2008. Byla to tehdy zásluha především dvou dnes již nežijících osobností brněnské kultury: literárního redaktora brněnského rozhlasu Tomáše Sedláčka, který využil osobních kontaktů na uzavřeného spisovatele, a překladatele a spisovatele Antonína Přidala, který se ujal režie a sám se stal interpretem závěrečného textu Eduard a bůh. K tehdejšímu uvedení do éteru pak Sedláček natočil i dokumentární pořad Rozhlasové Směšné lásky Milana Kundery, ve kterém krom obsáhlé zpovědi Antonína Přidala zazněl i hlas samotného Milana Kundery, který zde vysvětlil i to, proč nakonec pro rozhlasový seriál uvolnil i vyřazenou povídku Já, truchlivý bůh. Velká škoda, že není například jako bonus součástí momentálně nabízené audioknihy.
Všechny povídky pojí řada společných motivů, z nichž se nejvýraznější jeví ten, který Kundera následně rozpracoval a k dokonalosti dovedl ve své románové prvotině Žert (1967) – motiv manipulace narážející na své hranice a obracející se ironicky proti svému strůjci v gejzírech nezamýšlených důsledků. Jak ve stejné době napsal Friedrich Dürrenmatt, „čím promyšleněji lidé jednají, tím účinněji je může zasáhnout náhoda.“ Kundera předvádí panoptikum mužských postav, které jsou nositeli všech možných zejména špatných vlastností a jejichž účelové jednání se často stává přehlídkou až nehorázných hanebností. Hlavní hrdinové na konci povídky stojí zhnuseni, poníženi, poraženi. To nejmilosrdnější, co jim Kundera dopřeje, je obvykle pouze to, že na rozdíl od Dürrenmatta své příběhy nevypráví do konce, takže nejhorší možný konec zůstává jen jednou z možností, byť tou nejpravděpodobnější. V omezené míře lze brát Kunderovy povídky jako výpověď o individualitě v nesvobodné kolektivistické společnosti (nicméně by fungovaly zasazené prakticky do jakéhokoli prostředí), mnohem více také jako divadlo světa, ve kterém se předvádí především nejednoznačnost existence, její bezvýznamnost, ba směšnost, ale oproti tomu také její absolutní hodnota.
Jednotlivé texty načetli přední moravští herci: vedle Přidala se dvou povídek ujal s uměřenou nadsázkou Jan Kolařík (Já, truchlivý bůh a Zlaté jablko věčné touhy), dvě zaznívají v elegantní interpretaci Igora Bareše (Nikdo se nebude smát a Falešný autostop), navýsost hereckým projevem přispěl Ladislav Lakomý (Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým) a výčet uzavírá František Derfler (Sympozion a Doktor Havel po dvaceti letech), který povídky pojal jako strohé realistické vyprávění.
Vyrovnané výkony herců doplňuje redaktorka Marcela Vandrová, která ohlašuje názvy povídek a tam, kde Kundera texty člení, i názvy kapitol. V původní rozhlasové nahrávce i v současném vydání audioknihy absentuje hudba, jde o prosté a vynikající načtení, přičemž zjišťujeme, že Kunderovy texty umí stát samy o sobě a uměřenost interpretace, kterou režisér Antonín Přidal bedlivě hlídal, jen zdůrazňuje jejich výjimečnou literární hodnotu.
