Osobně mi název titulu moc lákavě nezněl, dokonce bych řekla, že by mohl působit i zavádějícím dojmem. Spoušť není to, co postavy čeká, spíše vyprahlá krajina jejich životů, kterou nedokážou zúrodnit. Snad i kvůli socialismem otrávené půdě, ze které vzešli. Nakonec jsou oni sami sobě pohromou, ať už svou tvrdohlavostí, naivitou, liknavostí nebo zbabělostí. Lidmila jim dala slovo, aby se obhájili, podali svou verzi příběhu, pohlédli na svůj odraz v zrcadle, které před ně postavila. OneHotBook se jim rozhodlo dát i hlas a v nahrávacím studiu se vystřídalo osm hereček a herců.
Přestože nepatří mezi hvězdně nasazované audioherce, nikdo z nich v přednesu nezůstává pod laťkou, kterou vysoko umístila režisérka Jitka Škápíková. Pro některé je práce na audioknize dokonce první spoluprací s tímto nakladatelstvím nebo se zúčastnili jen jednoho či dvou vícehlasých projektů. Kniha se sice tváří jako soubor povídek, avšak při pozornějším poslechu do sebe začnou dílky zapadat a jednotlivé promluvy jako karty na hospodském stole vystaví románovou konstrukci.
Záměrně píši „pozornějším“, protože první Zuzanino líčení impulzivní cesty k moři vzbuzuje dojem bezstarostné hříčky, povídky z ženského časopisu. Jenže kdo v soustředění polevil, bude již po pár kapitolách vracet přehrávání zpět k již vyposlechnutým částem, aby se ujistil, kdo že byla Olga, kdo Jitka, Josef, Ivana, Hana či Pavel. Nakonec tedy s audionahrávkou strávíte víc času, než jste prve pod dojmem „jednohubky k pečení cukroví“ očekávali.
Spisovatelka nás totiž z nekomplikované současnosti, kde si lze koupit zájezd do Chorvatska s odjezdem druhý den, odvézt auto do servisu či vybrat vhodnou urnu, vrací do časů, kdy cesta za hranice byla nesplněným snem, obchody místo zboží nabízely prázdné regály a plnily se údernické závazky. Zatímco film by časové určení prozradil prvním záběrem, audiokniha zachovává tajemství knihy. A tak se musíme orientovat podle značky fotoaparátu, strachu z příživnictví nebo nedostupnosti erotických fotografií. Jen jeden příběh, ve kterém Josef píše dopis své ženě, začíná datací, a tak víme, že s ním prožíváme rok 1958.
Přesto jako by na všem ležela těžká deka bezčasí, která nerozlišuje, který režim je zrovna na koni a kterým směrem dějiny cválají. Zakoušíme osudy bezejmenných, kteří mnohdy nenašli odvahu postavit se čelem ani k tomu málu, co ovlivnit mohli. Ne všichni herci jim přednesem fandí. Johanna Tesařová se nesnaží přetvářet Jarmilu, kterou semlela emigrace manžela, vyhazov z práce i nevydařené manželství jediného syna, do pohádkové babičky. Petr Pochop svého Josefa interpretuje v lehce vzdorovitém tónu ublíženého muže, který přece chce jednat správně. A Iveta Dity Kaplanové nezmoudřela, jen ztratila elán a spokojila se s tím málem, co jí zbylo.
Ne všechny linie se zapletou a spojí jako v nějakém pohádkovém ornamentu. Čekání na spoušť nás zanechá v úvahách, kam vedou nedořečené příběhy, ve smutku, jak snadno lze svůj čas promarnit a jak těžko se lze vzepřít, byť jen jedinému chybnému rozhodnutí. Možná postavy čekají na jinou spoušť, na jemné cvaknutí, které by jejich trápení ukončilo. V textu je zmiňovaná bláznivá Bosňanka, které už pomoci není, ale to neznamená, že bychom se neměli o pomoc pokoušet. Zvlášť nyní před Vánoci.