Jozef Karika je autorem několika knižních sérií, mezi něž patří i ona víceméně neúmyslná: totiž hororová řada, která mapuje záhadné jevy (převážně horského charakteru) na území Slovenska. A nutno souhlasit s mnohými recenzenty: je svým způsobem příjemně zneklidňující si uvědomit, že ani důvěrně známé a nám blízké oblasti nejsou tak docela „bez kouzla“, byť se proslulostí nemohou rovnat bermudskému trojúhelníku nebo japonskému lesu sebevrahů.
Tak jako tak, Karika se dostatečně etabloval jak na Slovensku, tak v Česku. Zatímco dříve audioknižní vydavatelé přistupovali k vydání aktuálního díla spíše opatrně a někdy bylo třeba si i pár let počkat (například autorova Priepasť, která by do pomyslné tematické série také spadala, se audioknižního vydání ještě nedočkala), Karikova Smršť už vyšla ve dvou vydáních (tištěném a audioknižním) prakticky paralelně.
Záhadným fenoménem, který si autor vybral tentokrát, jsou jednak časté nehody v určitém silničním úseku, jednak takzvaný halný vítr. Karika opět dává problematice beletristickou podobu a pracuje s ní osvědčeným způsobem: „Hlavní hrdina naráží na záhadu, která mu nedá spát. Ta nejprve nevypadá nebezpečně, pouze vtahuje své budoucí oběti do svého středu, aby je později mohla pohltit.“ (Jiří Lojín)
Mezi postavy autor tentokrát neváhal vpašovat oba typy žen, s nimiž pracoval i v ostatních zmíněných románech: totiž ženu, s níž se hrdina rozvedl/rozešel (nebo by přinejmenším měl), a ženu, s níž má nezdravý vztah. Zkušeně zachází s atmosférou liduprázdných prostor, cest a meteorologických jevů. Zachovává si svůj úsporný, přitom úderný styl, kdy v až reportážním duchu skládá za sebe jednu jednoduchou větu za druhou. Což je přesně ten styl, na který si Peter Kočiš, který už pro vydavatelství Publixing interpretoval předchozí Tmu i Strach, tolik zvykl. Je si naprosto jistý a sedm hodin trvající vyprávění i s ním spojená sebeironie či cynická slina tak působí přirozeně a opravdově.
Shrneme-li to: Jozef Karika rozhodně věděl, co dělá, když psal tenhle příběh. Vydavatel věděl, co dělá, když ho vydal, a ten audioknižní jakbysmet. Peter Kočiš věděl, co dělá, když vyprávění interpretoval. A stejně jako předchozí audioknihy i Smršť dostala mysteriózní hudební „ověnčení“, tedy hudební plochu na začátek a na samý konec. Tento projekt zkrátka nemohl dopadnout špatně. A také že nedopadl.
Jediná – zato velká – výtka tomuto dílu, není adresována ani tak tvůrcům audiálního vydání jako redaktorům, kteří pracovali na Karikově textu. Už v Trhlině se autor z dobrých důvodů nezříkal hlubšího teoretického ponoru do záležitostí metafyzických, případně eschatologických. Stejně tak v závěru Smršti přirozeně eskaluje a zahušťuje úvahy nad strukturou fenoménu, alternativními světy a dává implicitní románové mystice určitý rámec. Nicméně rozsah takové závěrečné pasáže tentokrát tvoří prakticky sedminu celkového rozsahu (audio)knihy. Pasáž se tak stala neúnosnou a bohužel zcela rozkládající jinak příjemně mrazivý dojem z poslechu. Zde je namístě se domnívat, že pokud ne autor, tak alespoň redaktoři knižní Smršti měli mít soudnost.
Zároveň také vyvstává otázka koketující s emancipací audioknižního vydání, a sice zda bylo či nebylo v moci tvůrčího týmu, který pracoval na audioknize, do díla (pochopitelně ve spolupráci s autorem) redakčně zasáhnout. Je na místě se domnívat, že by to bylo výrazně ku prospěchu. Tím spíš bychom měli uvažovat o tom, zda v případě děl žijících domácích autorů (kde se taková možnost nabízí) opravdu nepřistupovat k audioknize jako k individuálnímu vydání díla, které nemusí za každou cenu kopírovat vydání knižní.
