Stěží lze předpokládat, že čtenáři této recenze neznají francouzský román Smrt je mým řemeslem. Robert Merle jej vydal v roce 1952, v době, kdy vypořádávání se s přímými aktéry nacistických hrůz bylo stále ještě velmi aktuální. A ačkoliv má kniha přes šedesát let, neztratila na své působivosti. Vždyť Merle v ní vypráví prostřednictvím ich-formy o Rudolfu Hössovi (v textu nazvaném Rudolf Lang) – důstojníkovi armády třetí říše, jenž následoval Himmlerovo pověření vystavět koncentrační tábor a vymyslet co nejefektivnější způsob pro vyvražďování co největšího množství Židů.
Smrt je mým řemeslem provází neustálé napětí. Vždyť Rudolf Lang by dost možná byl slušným člověkem, kdyby jej od samého dětství někdo neměl v úmyslu formovat. Nejprve krutý otec, který jej nutil do kněžského stavu, aby syn vykoupil jeho vlastní hříchy. Poté se Lang, vlastně v mnohém naivní, střetával s dalšími situacemi, jež jej zbavovaly schopnosti odpovědně rozlišovat dobro od zla.
Román, takřka deníkový průvodce, získává na osudovosti se stupňující (morální) krizí v Evropě. Z Langa se stává voják, postupně důstojník, až on sám vymyslí strategii a technické řešení, jak se zbavovat Židů v Osvětimi. Odmítnout rozkaz pro něj nebylo možné. Smrt zkrátka byla součást jeho práce. Lidé byli pouhými jednotkami.
Tíživý román se dočkal i zvukového zpracování. Stal se součástí projektu Mistři slova vydavatelství Bookmedia, pro který jej pod režijním vedením Tomáše Soldána načetl Norbert Lichý. Jeho projev dokázal absorbovat složitost postavy – na svět a její konání se totiž díváme prostřednictvím jí samotné, tedy s perspektivou de facto nevinného. Lichý proto apriori nedefinoval svého hrdinu coby prostředníka Zla, jeho krutost vyvěrá z našeho vlastního chápání činů, z naší interpretace.
Za zmínku bezesporu stojí i hudební doprovod Lukáš Buryho, který z většiny nemá čitelnou melodii, ale spíše nepříjemně vstupuje do ticha – s občasným vmixováním německých promluv, které zesilují pocit krutosti, jež se v ději objevuje.
