Kratičká novela Strašidlo cantervillské vyšla poprvé časopisecky roku 1887 jako prvotina tehdy třiatřicetiletého Oscara Wilda. U příležitosti sto dvaceti let od jeho úmrtí vychází u Supraphonu zbrusu nová hodinová dramatizace Jonáše Pilky a Jana Jiráně. Druhý jmenovaný se ujal i režie a jak je jeho zvykem, obklopil se při natáčení svými oblíbenci, zčásti kolegy z pražské Ypsilonky. I tentokrát tak uslyšíme jeho „dvorní“ herce, Jiřího Lábuse, Jaroslavu Kretschmerovou či Jana Hartla. Hudbu k nahrávce složil korepetitor Ypsilonky, Dominik Renč.
Nové zpracování Strašidla cantervillského zdaleka není jeho první zvukovou adaptaci. Každá z nich ale uchopila předlohu po svém a naložila klíčovou porci humoru na bedra jiných postav. V rámci zpřehlednění děje došlo vždy i k redukci počtu potomků manželů Otisových, jimiž původně jsou mladík Washington, patnáctiletá Virginie a nejmladší, bezejmenná dvojčata.
Nejstarší reprízované zvukové zpracování vzniklo roku 1969 jako „crazy“ muzikál. Dominantní komediální prostor přisoudila dvojrole strašidla a lorda Cantervilla Stanislavu Neumannovi. Tomu sekundovaly zejména Dana Medřická v úloze podivínské služebné a Vlasta Fabianová jako výstřední paní Otisová. Písničkami prošpikovaná nahrávka (stejně jako aktuální Supraphonská verze) vynechala postavy dvojčat. Mladší zpracování, natočené v Plzni roku 1987, přeneslo těžiště humorných situací právě na ně. Ze scénáře naopak zcela vypadl nejstarší syn. Tvůrci také výrazně přidali na strašidelné atmosféře. Jestliže byl v muzikálovém zpracování Neumannův duch hlavním tahounem komediální linky, Jaroslav Konečný ztvárnil své strašidlo bez humoru jako děsivého démona.
Nový Jiráňův scénář mrazení v zádech vyvolávat nechce. Trochu nepochopitelně hovorovou češtinou mluvící, neustále se popichující sourozeneckou dvojici Washingtona s Virginií ztvárnili Ondřej Rychlý a Tereza Císařová. Středobodem nahrávky jsou však oproti předloze výrazně rozepsané party rodičů, Petra Čtvrtníčka a Jaroslavy Kretschmerové. Jejich slovní výměny jsou povětšinou vtipné, občas však trochu nucené. Děj doplňují nejen menší úlohy sira Cecila (Pavel Neškudla) a manželky Sira Simona (Lenka Veliká), ale i výraznější lord Canterville Jana Hartla. Roli lekavé, na rozdíl od Wildovy novely mnohem laskavější, služebné, zastala Růžena Merunková. Titulní úloha, šišlající a řetězy rachotící strašidlo Jiřího Lábuse, straší pouze pramálo. Do značné míry je pak ostatními zatlačeno do pozadí dříve, než stihne výrazněji projevit svůj charakter i motivace.
Jiráň se ve své režii už tradičně vyhýbá napětí a dramatičnosti, příběh tak plyne spíše poklidně na pohodové vlně. Předloha je v několika ohledech seškrtána, na mnoha jiných místech naopak rozšířena o dialogy a současné vsuvky. Tento přístup zvolili i tvůrci ostatních zpracování, Jiráňova úprava ale ze všech tří nejvěrněji zachovává charakter původního příběhu. Což koneckonců platí i pro onu menší míru strašení – Wildova duchařská komedie si spíše utahuje z dobových duchařských příběhů a skutečně hororové scény vlastně neobsahuje. Pokud nečekáte sebemenší mrazení v zádech, funguje nové zpracování jako lehká a nenásilná komedie vlastně dobře.
