Těmito muži byli Edgar Allan Poe a Walt Whitman. Whitman se narodil deset let po Poeovi v roce 1819 na Long Islandu. Prožil neveselé dětství poznamenané chudobou a už v jedenácti letech začal pracoval jako poslíček brooklynské advokátní kanceláře. Později se vyučil sazečem a tiskařem a odtud vedla cesta k jeho první intelektuální profesi, kdy se stal redaktorem týdeníku Long Island Star. Celý život pak pracoval střídavě jako redaktor a jako učitel, zatímco své básně dlouho schraňoval v domácím archivu a publikoval jen sporadicky.
Whitman byl mužem pevného uměleckého a politického přesvědčení. Básník je podle něho člověkem téměř bystrozrakým, který proto zasluhuje zvláštní pozornosti, neboť jeho básnění vyjevuje pravdu všeobecného bytí. Básnící se dokonce podle jeho představ měli stát novými kněžími a toto nové duchovní hnutí má povstat právě v Americe a odtud se celosvětově rozšířit.
Verše, které od začátku svého básnění servíroval potenciálnímu čtenáři, byly radikální v mnoha významech: Whitman především opustil metrum a navázal na teoretickou esej Ralpha Walda Emersona Básník (1844), která zformulovala požadavek nalezení amerického národního básníka – dá se zjednodušeně tvrdit, že pociťoval sám sebe jako někoho, kdo může výzvu naplnit.
Toto vše se zejména týká jeho jediné sbírky básní Stébla trávy. Poprvé ji vydal v roce 1855 anonymně vlastním nákladem, ale knihu nepokládal za dokončenou a neustále ji přepracovával – do své smrti v roce 1892 publikoval sedm verzí. Sbírka doznala výrazného přerodu od kolekce pouhých dvanácti básní na počátku do podoby obsáhlé básnické sbírky s více než čtyřmi stovkami textů. Jedním z nejdůležitějších textů americké literatury, který je v téměř nezměněné podobě přítomen od začátku, je rozsáhlé reflexivní pásmo původně bez názvu, v dalších vydáních postupně pojmenované Báseň Walta Whitmana, Američana, Walt Whitman a Zpěv o mně (Song of Myself).
Jedná se o sled lyrických obrazů a úvah prezentovaných v první osobě, vypravěčem je Whitman jako univerzální duše, vidoucí básník, který předestírá své verše tak, aby se čtenář s pozorováním či myšlenkou dokázal ztotožnit, jako by byla jeho vlastní. Zabývá se mimo jiné postavením individuality ve světě, jejím odrazem ve strukturách univerza a také transcendentním, tedy tím, co přesahuje běžnou zkušenost. To vše hledá jakožto básník, nikoli jako filozof nebo náboženský myslitel, a také proto je tento jeho nejdůležitější text srozumitelný a nosný i po takové době.
Vydavatelství Šarkan, v jehož audioknižní produkci najdeme hned několik stěžejních titulů z americké klasiky (Pani Dallowayová Virginie Woolfové, Biely tesák či Volanie divočinyJacka Londona aj.), sáhlo po zatím jediném překladu básníka Juraje Kuniaka (česky dílo přebásnili postupně Jiří Kolář a Ivan Skála), který vyšel v nevýznamném nákladu v roce 2013 v poetickém nakladatelství Skalná ruža. Divadelní režisérka Michala Hadušovská, která trochu paradoxně původně vystudovala nonverbální divadlo, prokázala skvělý cit pro zvukovou podobu poezie. Jako interpreta vybrala herce Martina Geišberga (syna „dánovského“ interpreta Mariana a bratra audiofilům taktéž dobře známého Marka). Nechala ho vlastně Whitmanovy verše zvolna a věcně „vyprávět“. Smysl společně nalézají nikoli ve struktuře a členění veršů, nýbrž ve významových ucelenostech úvah a obrazů, čímž krom jiného dosahují nenásilného zvýraznění point a hlavních myšlenek, aniž by na ně museli upozorňovat změnami hlasu či intonací. Whitman se sice občas „dopustí“ verše, který zní jako aforismus (např. „sojka v lese nikdy necvičila stupnice, no podľa mňa spieva celkom dobre“), ale i u takového je mnohem důležitější, jak zapadá do celkového obrazu, případně jak k němu básník dospěl.
Atmosféru – a to nikoli na úkor srozumitelnosti – dotváří nádherná ambientní hudba v Praze žijícího slovenského muzikanta a zvukového designéra Romana Džačára a celou audioknihu zdobí i čistý zvuk a buď absence střihu, nebo jeho dokonalé zahlazení. V podstatě jde o ukázku toho, jak by měla vypadat zvukově zpracovaná poezie.
